Například: svět po katastrofě, v kterém přežila snad jen jedna rodina, která cestuje prázdným světem na železniční drezíně. Koleje je občas třeba opravit, ale zatím jsou sjízdné. Nebo: budoucí svět po katastrofě, v zautomatizovaném domě ještě všechno funguje i bez lidí, ale příroda už se dobývá dovnitř. A ještě: klienti si zaplatili cestu strojem času do vzdálené minulosti, pozorují pravěké ještěry, ale nesmí v minulosti nic změnit, proto se pohybují na chodnících nad terénem, přesto se stane chyba a zašlápnutý motýl v druhohorách způsobí, že po návratu najdou přítomnost změněnou. Jiná je výslovnost angličtiny a jinak dopadly prezidentské volby (špatně) a spousta dalších věcí. Takový je svět povídek Raye Bradburyho. Podobné pocity ve mně evokovala nedávná procházka po kolejích a po kovových chodníčcích nad terénem přírodního parku uprostřed Berlína.

Průvodce divočinou s úpravnými dredy z projektu Urban Culture Tours vysvětloval: Velké seřaďovací nádraží Tempelhof ztratilo po válce v rozděleném městě svůj význam a velká část se přestala v roce 1952 používat. Od té doby příroda dobývá kolejiště pomalu zpátky. Na mnoha místech zarůstají opuštěné technické krajiny, ale v intravilánu velkoměsta to není příliš obvyklé. Důležité je, že se občanským iniciativám podařilo zabránit pokusu prostor „vyčistit“ a seřaďovací nádraží obnovit. V roce 1989 byly tyto plány opuštěny, v roce 1995 dostalo od Spolkových drah město území výměnou za jiné plochy, potřebné k dopravním stavbám a budování sídla firmy na Postupimském náměstí. Mají tam ti Němci snad i takový zákon, že se musí nově zastavěné plochy kompenzovat rozšířením přírodních území.