Například: svět po katastrofě, v kterém přežila snad jen jedna rodina, která cestuje prázdným světem na železniční drezíně. Koleje je občas třeba opravit, ale zatím jsou sjízdné. Nebo: budoucí svět po katastrofě, v zautomatizovaném domě ještě všechno funguje i bez lidí, ale příroda už se dobývá dovnitř. A ještě: klienti si zaplatili cestu strojem času do vzdálené minulosti, pozorují pravěké ještěry, ale nesmí v minulosti nic změnit, proto se pohybují na chodnících nad terénem, přesto se stane chyba a zašlápnutý motýl v druhohorách způsobí, že po návratu najdou přítomnost změněnou. Jiná je výslovnost angličtiny a jinak dopadly prezidentské volby (špatně) a spousta dalších věcí. Takový je svět povídek Raye Bradburyho. Podobné pocity ve mně evokovala nedávná procházka po kolejích a po kovových chodníčcích nad terénem přírodního parku uprostřed Berlína.

Průvodce divočinou s úpravnými dredy z projektu Urban Culture Tours vysvětloval: Velké seřaďovací nádraží Tempelhof ztratilo po válce v rozděleném městě svůj význam a velká část se přestala v roce 1952 používat. Od té doby příroda dobývá kolejiště pomalu zpátky. Na mnoha místech zarůstají opuštěné technické krajiny, ale v intravilánu velkoměsta to není příliš obvyklé. Důležité je, že se občanským iniciativám podařilo zabránit pokusu prostor „vyčistit“ a seřaďovací nádraží obnovit. V roce 1989 byly tyto plány opuštěny, v roce 1995 dostalo od Spolkových drah město území výměnou za jiné plochy, potřebné k dopravním stavbám a budování sídla firmy na Postupimském náměstí. Mají tam ti Němci snad i takový zákon, že se musí nově zastavěné plochy kompenzovat rozšířením přírodních území.

V roce 1999 bylo území „Naturpark Südgelende“ vyhlášeno za chráněné přírodní území v rozsahu 18 hektarů. Lze tu pozorovat, jak úspěšně pokračuje přírodní sukcese. Po několika desetiletích jsou břízy a akáty, které obsadily území nejdřív, postupně vytlačovány javory, duby a buky. O to, aby les nezarostl celou plochu, se starají na vybraných travnatých plochách pasoucí se ovce a někde se louky i dvakrát ročně kosí. Koleje jsou většinou ještě patrné, některé slouží jako základ cesty pro pěší návštěvníky, jinde jsou zřízeny nad trénem kovové lávky, chodit se smí jen po cestách. Zachována je historická točna. Přesto, že po hranicích podlouhlého území probíhá čilý provoz městské dráhy i dálkových vlaků, je příroda enklávy až neuvěřitelně pestrá. Postupně se objevila i řada ohrožených a chráněných druhů rostlin, hmyzu i obratlovců (366 druhů rostlin, 49 druhů hub, 49 druhů ptáků, 57 druhů pavouků a 95 druhů včel). Hluku vlakových souprav prý nedbají ani slavíci, kteří zde žijí. Vstupné činí jedno euro a roční permanentka je za dvacet.

Berlín má hodně zeleně. Je to dané jeho polohou mezi lesy a jezery a ovšem válkou. Jizvy po bombardování a bitvě o Berlín v posledních dnech války jsou dodnes patrné na velkých nezastavěných plochách v různých částech města. Divoké králíky potkáte i v centru u Televizní věže, běžné jsou kuny a Gute Nacht dávají i lišky. Tím pozoruhodnější je, že někteří občané si hlídají, aby zeleně neubývalo, a četné iniciativy veřejné zelené plochy sami od sebe kultivují.

Překvapilo mě, jak silný pocit uspokojení nebo dokonce rozjaření jsem v ten krásný podzimní den měl z toho, že příroda získala zpátky malé průmyslové území uprostřed města. V rozhovoru se ukázalo, že podobně to vnímali i ostatní v naší skupině, která místo navštívila. Jakoby v tom byla jakási naděje, že přece jenom my lidé, nedokážeme přírodu porazit, že nás přežije, že se síla života prosadí i navzdory naší smrtící civilizaci. Vždyť devastace přírody zcela nesouměřitelně překračuje nesmělé pokusy ochrany nebo kompenzací a vypadá to, že opravdu není jiná naděje, než že si s námi příroda poradí sama.

Návštěvníci jsou u vchodu žádáni, aby v rámci parku nesprejovali graffiti. Jedna část betonových koridorů u východu z areálu je přesto pestře pomalovaná a dokonce jsou na tom místě nastříkané i kmeny a listy stromů. Je to šok. V Berlíně je plno míst, kde jsou skvělá graffiti, ale zrovna tady to ruší. Museli to být kreativní, alternativní a i jinak pozoruhodní mladí umělci, kteří nesnesli ty fádní přírodní odstíny zelené a hnědé a omšelé betonové zdi, které už téměř splývají s okolím. Zářivé barvy, lesklé kovové nátěry, nápadité ornamenty a nápisy s jakýmisi nesrozumitelnými ale naléhavými poselstvími samozřejmě automaticky poutají pozornost. Vítejte zpátky ze snu o návratu harmonie.

Přísně vzato i to je příroda. Příroda v nás se projevuje úctou k životu a touhou po harmonii i destruktivními impulsy ničení a nenasytnosti. Protože i kultura je plod evoluce. A evoluce dělá chyby, které často vedou do slepých uliček. Nacisté milovali přírodu. Hnutí Kraft durch Freude (Síla z radosti) hlásalo návrat k přírodě. I dnešní neonacisté v Braniborsku i jinde zakládají rodové statky a vrací se ke krvi a půdě, prostým hodnotám života německého rolníka, který má mít hodně dětí a pěstovat biozeleninu.

Darmo se ptát, kde v minulosti se stala ta chyba, že někdo zašlápl motýla, který zašlápnutý být neměl. I kdybychom to věděli, nezbaví nás to nutnosti volit, pokud ještě můžeme.