Prezident republiky Václav Klaus ve středu vetoval zákon o sociálně-právní ochraně dětí. Odůvodnil to mimo jiné tím, že novela byla přijata pod tlakem mezinárodních institucí: Úřadu vysoké komisařky OSN pro lidská práva, Dětského fondu OSN a Evropské komise.

Tyto instituce totiž Českou republiku kritizovaly za velký počet dětí umístěných v ústavních zařízeních a malý počet dětí v pěstounské péči. Podle Klause ale pouze začaly prosazovat jako svůj politický program, aby žádné dítě mladší tří let nebylo umístěno v ústavní péči.

„Takto motivovaný zákon vyvolal obavy z rušení kojeneckých ústavů a dětských center. Další obavy vyvolává nedostatek pěstounů. Panují důvodné obavy, že nebudeme mít ani pěstouny, ani ústavy, a děti budou končit na ulici. Nedůvěra veřejnosti je zesílena nedávnými negativními zkušenostmi se špatně připraveným zaváděním jiných sociálních reforem,“ vysvětlil ve středu své veto prezident.

Podle ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka z TOP 09 je cílem zákona výrazné posílení role pěstounských rodin na úkor kojeneckých ústavů. Drábek plánoval, že by děti měly přicházet do pěstounské namísto ústavní péče od roku 2014.

„Chceme vytvořit podmínky, aby děti mohly jít do normální rodiny, a ne do ústavu — potom budou ústavy zbytečné. Nejedná se o žádné direktivní rušení ústavů, jde o to, aby děti našly náhradní rodiče a aby ústavy nebyly potřeba," uvedl ministr práce a sociálních v listopadu loňského roku.

Zákon podle Klause nicméně neobsahuje například žádné pojistky proti libovůli úředníků při posuzování toho, zda rodiče vychovávají své děti správně, a hrozí tedy, že státní zásahy do výchovy dětí, které mají být jen zcela výjimečnou záležitostí mající své oprávnění pouze v extrémních situacích, se stanou běžnou praxí s výhledem, že rodiče — stejně jako pěstouni — začnou být vnímáni jako státu podřízení vychovatelé. „Takový pohled nemohu přijmout,“ zdůraznil Klaus.

Prezident také odmítl plánovanou profesionalizaci pěstounské péče. Novela totiž dle jeho slov vnímá pěstounskou péči nikoliv jako poslání, nýbrž jako zaměstnání. „Hlavní motivací pěstounů napříště už nemá být jejich zájem o děti, jejich altruismus a soucit s dětmi, které nemají vlastní rodinu, ale motivace finanční,“ doplnil Klaus.

„ Z profesionálního prostředí dětských ústavů tak budeme vytlačovat děti do opatrování lidem, kteří se jako pěstouni zaregistrují z čistě zištných důvodů. A podle tohoto zákona budou dostávat peníze již vstupem do školících programů, ne až přijetím dítěte do své péče,“ uvedl dále Klaus ve svém zdůvodnění.

Za zvlášť extrémní projev tohoto trendu považuje pěstounskou péči na dobu určitou: v jejím důsledku budou děti podle Klause střídat rodiny, stále znovu a znovu si budou zvykat na nové pěstouny, na nové prostředí a na nové kamarády. Klaus přitom nepochybuje, že takový osud je krutější než ústavní výchova v relativně stabilním prostředí a je v příkrém rozporu s proklamovaným účelem zákona a se zájmy dětí.

„V tomto smyslu jsem obdržel mnoho dopisů s autentickými příběhy, dokazujícími, jak rozhodující pozitivní vliv na další vývoj měl pobyt dítěte v profesionálním odborném zařízení v kritické rodinné situaci,“ uvedl prezident. 

„Děti nejsou zboží a tento zákon na to málo pamatuje,“ píše dále Klaus a dodává, že za zcela specifickou podkapitolu problematiky novely považuje obavy laické i odborné veřejnosti z rušení kojeneckých ústavů. Přípomíná, že tyto obavy spojené se zásadním nesouhlasem vyjádřila již před časem například i Česká lékařská komora, Česká pediatrická společnost, Společnost sociální pediatrie při České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a další odborné instituce.

Přestože výsledná podoba zákona oproti původní verzi již neobsahuje výslovnou zmínku o tom, že by se kojenecké ústavy měly v budoucnosti rušit, nikdo podle prezidenta nerozptýlil obavy z toho, že právě k tomu zákon směřuje. „Kojenecké ústavy nejsou jen dětským domovem pro ty nejmenší děti, jsou současně institucí léčebnou, jejíž funkce je v řadě případů nenahraditelná. Není možné dosáhnout stavu, že vůbec žádné dítě nebude v ústavu. Některé děti, nebudou-li v ústavu, budou v lepším případě v nemocnicích, v horším budou na ulici nebo mrtvé,“ upozornil Klaus.

Podle něj není pravdou, že hlavní důvody pro umístění dětí v kojeneckých ústavech jsou důvody sociální. „Naopak, převažují důvody zdravotní a zdravotně — sociální: podle údajů, které mám k dispozici, to bylo v roce 2010 pětapadesát procent všech umístění. Není pravdou ani to, že by kojenecké ústavy a dětská centra byly jakýmisi odkladišti dětí poskytujícími jen mizernou péči. Opak je pravdou, protože i tyto zařízení jdou s dobou a modernizují se,“ doplnil prezident.

Pokud podle Klause mezinárodní instituce kritizují české kojenecké ústavy, dětská centra a babyboxy, měly by vzít v úvahu i to, že Česká republika vždy patřila a stále patří k zemím se špičkovou dětskou zdravotní péčí a s nejnižší dětskou úmrtností na světě. Současně by se podle Klause měly zamyslet i nad možností, že existence českých kojeneckých ústavů neznamená zaostalost, ale naopak náskok České republiky před ostatními zeměmi.

„Pokrok může spočívat nikoli v jejich zrušení coby přežitku, ale naopak v jejich další modernizaci. Česká republika nemá důvod se svého náskoku vzdávat jen proto, aby byla stejná jako ostatní. Kritizující mezinárodní instituce by se měly České republice za své zprávy omluvit a poslankyně a poslanci českého Parlamentu i čeští vládní úředníci by neměli nekriticky přejímat vše, co přichází od renomovaných mezinárodních institucí,“ vysvětlil Klaus.

„Tento zákon je bezcitný a surový. A je projevem neúcty k těm, kdo se dnes poctivě věnují pěstounské péči. Nepochybuji, že stejně jako lacině sentimentální kritika kojeneckých ústavů je i tento zákon motivován jen těmi nejlepšími úmysly. Tyto úmysly sdílím, mám však zcela jiné představy o jejich uvádění do praxe, než jaké vedly autory tohoto zákona,“ uzavřel Klaus s tím, že žádá poslance, aby se v zájmu dětí nad zákonem ještě jednou zamysleli.