Čím více podrobností o dostavbě Temelína se dostává na veřejnost, tím silnější mám dojem, že zajištění dostatku elektřiny je až tím posledním, o co v této hře jde. Strašení jejím budoucím nedostatkem, které ještě nedávno bylo hlavním argumentem, už skoro není slyšet. A je to logické, za prvé je neobhajitelný a za druhé a hlavně ani není potřebný. Česká veřejnost se staví k dostavbě velmi benevolentně, i když z důvodů tak nejasných, že bych měl strach na setrvalost takového postoje spoléhat. Přesto je možno už i  v internetových diskusích (dnešní vox populi) běžně zaznamenat názor, že kdyby se elektřina přestala vyvážet, ušetřilo by  se právě těch dva tisíce megawatt, které máme získat dostavbou. Odstavené uhelné elektrárny by bylo možno modernizovat, ekologizovat a znovu postupně připojovat do sítě v okamžiku, kdy (pokud) by bylo třeba zvýšit kapacitu zdrojů. Navíc by to o řadu let oddálilo vyčerpání zásob energetického uhlí.

Teď se spíš zdá, že ta dostavba má plnit podobný účel jako hladová zeď stavěná na pražském Petříně v době otce vlasti — vím, měla i jistý strategický význam. Ekonomika stagnuje, máme půl miliónu nezaměstnaných, rostou sociální rozdíly i  všeobecná nespokojenost, společnost je neklidná. A tady se najednou nabízí možnost investovat stovky miliard, vytvořit tisíce nových pracovních míst. Ani se za téhle situace nedivím tomu tlaku na co největší podíl českých firem na dostavbě („Začíná boj o Temelín. Za 250 miliard.“ LN 2.7.).