Čím více podrobností o dostavbě Temelína se dostává na veřejnost, tím silnější mám dojem, že zajištění dostatku elektřiny je až tím posledním, o co v této hře jde. Strašení jejím budoucím nedostatkem, které ještě nedávno bylo hlavním argumentem, už skoro není slyšet. A je to logické, za prvé je neobhajitelný a za druhé a hlavně ani není potřebný. Česká veřejnost se staví k dostavbě velmi benevolentně, i když z důvodů tak nejasných, že bych měl strach na setrvalost takového postoje spoléhat. Přesto je možno už i  v internetových diskusích (dnešní vox populi) běžně zaznamenat názor, že kdyby se elektřina přestala vyvážet, ušetřilo by  se právě těch dva tisíce megawatt, které máme získat dostavbou. Odstavené uhelné elektrárny by bylo možno modernizovat, ekologizovat a znovu postupně připojovat do sítě v okamžiku, kdy (pokud) by bylo třeba zvýšit kapacitu zdrojů. Navíc by to o řadu let oddálilo vyčerpání zásob energetického uhlí.

Teď se spíš zdá, že ta dostavba má plnit podobný účel jako hladová zeď stavěná na pražském Petříně v době otce vlasti — vím, měla i jistý strategický význam. Ekonomika stagnuje, máme půl miliónu nezaměstnaných, rostou sociální rozdíly i  všeobecná nespokojenost, společnost je neklidná. A tady se najednou nabízí možnost investovat stovky miliard, vytvořit tisíce nových pracovních míst. Ani se za téhle situace nedivím tomu tlaku na co největší podíl českých firem na dostavbě („Začíná boj o Temelín. Za 250 miliard.“ LN 2.7.).

Má to ale všechno jeden háček. Karlova hladová zeď v případě nějakého maléru zdaleka nemohla a nemůže způsobit to, co třeba loni atomová elektrárna v japonské Fukušimě. Kvůli životu nebezpečné radiaci bylo nutno evakuovat území v okruhu dvaceti kilometrů, což představuje plochu o velikosti více než 1250 kilometrů čtverečních. A to má Japonsko celkovou rozlohu 380 tisíc kilometrů, Česká republika jen 79 tisíc. A je otázka, jak dlouho to potrvá, než bude v evakuované zóně opět možno normálně žít.

Já vím, riziko vážné havárie je velmi malé - ale to bylo v  té Fukušimě jistě také, jinak by těžko byla uvedena do provozu. Nejnovější informace o výsledcích vyšetřování ovšem ukazují na významný podíl lidských chyb na havárii a na závažnosti jejích následků. Právě v Japonsku! V zemi pověstné rychlovlaky, zastavujícími na  stanicích tak přesně, že čísla dveří vagónů na centimetr odpovídají číslům na peróně. V zemi, kde disciplína, akurátnost a formální dokonalost všeho konání patří k národním ctnostem tak automaticky, jako by  byly už součástí genetického kódu místních.

Ale byl to myslím Antoine de Saint- Exupéry, kdo již před desítkami let někde poznamenal: „Já jsem ta chyba ve výpočtu, jsem život.“ Nevím, jak moc čtou japonští (a nejen japonští) atomoví vědci a všichni, kdo rozhodují o výstavbě jaderných elektráren, literaturu. A přitom by to možná bylo užitečné nejen kvůli všeobecnému rozhledu.

Hodláme si zkrátka pověsit nad hlavu Damoklův meč, a  pro klid veřejnosti se tváříme, že právě tu naši lebku ušetří, ač již nejednu jinou roztříštil. A kdo ví, možná tomu věří i ti, kdo tuhle atomovou víru šíří. A my že jsme národ ateistů?