Ačkoli se Pirátská strana řadě lidí zřejmě jeví jako parta geeků, které nezajímá nic než svobodný Internet, probíhá na našem fóru řada diskusí ohledně celé škály dalších témat. Například fungování finančního systému, problematika nezaměstnanosti a sociálních dávek, nebo třeba otázka řešení státního dluhu. V diskusích se ale často vyskytuje past, do které naše uvažování padá. Tou pastí je používání konkrétních příkladů z vlastního zacházení s penězi v debatách o celé ekonomice, případně argumentace osobní zkušenosti v debatě o celospolečenských problémech.

Zřejmě nejbanálnější příklad je porovnání hospodaření vlády s hospodařením domácnosti. Zásadní rozdíl, který ovšem není úplně zřejmý, je v tom, že vláda svými výdaji ovlivňuje i svoje příjmy. U domácnosti tato provázanost není, takže pokud rodina ušetří 10 % výdajů bude mít ušetřené peníze k dispozici. Pokud to samé udělá vláda bude mít k dispozici objem peněz, který se velmi těžko odhaduje. Dokonce se může stát, že bude mít méně peněz než před zavedením úsporných opatření, protože stát je v ekonomice tak velký hráč, že ji sám svým jednáním vytváří.

Podobně selský rozum radí nezadlužujte se, neberte si hypotéku. Problém nastává ve chvíli, kdy si příliš velké množství lidí hypotéku vezme. V důsledku se zvýší ceny nemovitostí a člověk, který si původně hypotéku vzít nechtěl zjišťuje, že nemá šanci na své bydlení uspořit. Možnost volby je tedy zásadně ovlivňována jednáním druhých lidí a tvrzení "jaký si to uděláš, takový to máš" vůbec nepřiléhá.

Podobný problém se objevuje i u nastavování výše daňové sazby. Jak vysoká má být daň z příjmu, aby stát zdanil bohaté co nejvíce? Odpověď rozhodně není, že co nejvyšší. Je potom sociálnější politik, který požaduje co nejvyšší sazbu daně z příjmu nebo ten, který požaduje co nejvyšší výnos daně z příjmu?

Jedna z nejhorších variant zjednodušení problémů potom je aplikace morálních kritérií na státy. Vyjde nám potom rozhazovačné Řecko, velkorysé Německo, nebo naopak ubohé Řecko a dobyvačné Německo. Podstatné ovšem je, že tento přístup zcela zastírá skutečné problémy. Stát není člověk a troufám si tvrdit, že pokud politici otevřeně přiznávají, že primárně hájí zájmy své země (tedy v lepším případě zájmy svých obyvatel, v případě horším zájmy svých lobby) vede to k mnohem smysluplnější diskusi než když argumentují obecným dobrem.

Přiřazování morálních motivací státům (či korporacím) totiž nutně vede k černobílému vidění problému (rozdělení rolí na padoucha a hrdinu) a vytváření dlouhodobých sporů silně zatížených emocemi.

Jak tedy z této myšlenkové pasti ven? Vždyť lidé analogie používají a je jim úplně jedno, jestli fungují nebo ne. Příkladem za všechny je planetární model atomu. Každý si ho hezky představí, co na tom, že s realitou mnoho společného nemá.

První krok, jak neuvíznout, považuji přiznat především sám sobě, že složité problémy jednoduchá řešení nemívají. Stejně tak i naše snaha zařadit složité a velké problémy do škatulek, ve kterých už máme zařazené problémy menší, není příliš účelná.

Jako nejdůležitější se mi ovšem jeví nenechat se nepřesnými analogiemi zatlačit ke zkratovitému jednání. Tedy nepřijímat nepřesná přirovnání jako rámec vymezující diskusi. Pro to je nutné skutečně problém popsat a následně pochopit. Aby to bylo možné, je často potřeba zbavit se škatulek, které nám selský rozum nabízí. "Dluhy je nutné zaplatit", "kdo nepracuje ať nejí" a další podobná lidová moudra, která fungují v osobním životě jako praktické rady, na úrovni komplexních makroekonomických nebo celospolečenských problémů prostě aplikovat nelze.