Pavel Bém je jistě schopným hercem. Ale jak už to tak bývá, není-li nějakou dobu pestřejší zpětná vazba a zní-li v odpověď jen projevy souhlasu modrých soudruhů z radnice či ze spřáteleného podnikatelského sektoru, může to svést na scestí nejednoho baviče. Známe to přece z televizí. Za léta předtáčeného jásotu publika mnozí výrobci humoru usnuli na vavřínech a nebyli časem schopni vystavět ani pointu vtipu. Od reality odříznutý bavič, obzvláště ten televizní, si připadá vtipný stále, podobně jako si Pavel Bém připadá věrohodný. Skutečnost může být přitom už na sáhy jinde. Rozdíl mezi bavičem a Pavlem Bémem je ovšem značný. Bavič chce být vtipný a mnohdy se mu to nedaří, Pavel Bém chce být přesvědčivý a věrohodný a začíná být vtipný.

Někdy ani nestačí spoludiskutéry ukřičet, jak se o to Bém zčásti úspěšně pokouší v televizních debatách. V minulém týdnu se na ČT24 pustil do Daniely Drtinové, jejíž občasné zoufalé pohledy do kamery nebo za ni svědčily, že se jí to celé trochu vymyká z rukou. V neděli se v Otázkách Václava Moravce pak spravedlivě rozhořčený Bém snažil vypořádat s usměvavým lidovcem Cyrilem Svobodou, kterého smích záhy přešel (sám nevím, co Svobodovi na Opencard přišlo tak zábavné). Nejspíš i proto, že Václavu Moravcovi je Pavel Bém sympatičtější, než asketicky vyzáblá přívětivá tvář křesťanského politika, který se ještě donedávna soudil o nemovitosti s charitativní organizací. Asi proto mohl Bém skákat Svobodovi do řeči mnohem beztrestněji než naopak a mohl se pouštět do sáhodlouhých promluv. Do delších než ty Svobodovy.