Jak už tomu obvykle bývá, má-li někdo pro někoho dvě zprávy, bývá jedna dobrá a druhá špatná. Tak nejdříve tu dobrou. Všimli si jí nejspíš všichni pozorovatelé české politické scény. Zdeněk Koudelka nebude ústavním soudcem. Podpora senátorů byla nakonec ještě menší, než se očekávalo. Členové horní komory zřejmě dobře zvážili všechna negativa, o nichž se v souvislosti s panem Koudelkou psalo. Ve zkratce jeho chyby a nedostatky podchytil Petr Pithart v Lidových novinách, komentář vyšel těsně před volbou. V titulku se objevilo pojmenování „Pan Úslužný“, které vše vysvětluje. Když se o verdiktu Senátu dozvěděl nejvyšší ústavní činitel a prohlásil, že je to „smutná, žalostná a deprimující informace" a že Senátu nejde o kvalitu Ústavního soudu, nýbrž o politický boj, tak jen potvrdil správnost rozhodnutí horní komory. 

Jak už jsem napsal výše, mám tu ještě špatnou zprávu. Aby Senát vyvážil svou pozici, rozhodl vzápětí po Koudelkovi velice špatně. Ve čtvrtek projednával tzv. doživotní imunitu, respektive její omezení. Návrh neprošel, ale popořadě.

Poslankyně Kateřina Klasnová zdůvodňovala rozhodnutí Poslanecké sněmovny: „Současný rozsah imunity neodpovídá ústavní praxi v Evropě i ve světě, je dlouhodobě kritizován odbornou i laickou veřejností. Podle současného stavu rozhoduje o vydání zákonodárce příslušná komora parlamentu. Pokud se rozhodne svého člena komory nevydat k trestnímu stíhání, je trestní stíhání pro tento čin vyloučeno navždy. Zákonodárná moc pak do jisté míry supluje moc soudní. Předkladatelé se proto domnívají, že to není v souladu s principem rovnosti občanů před zákonem.“ 

Slova jsou to srozumitelná a navíc by mohla, alespoň trochu, v současné době o procento dvě, zvýšit důvěryhodnost občanů v politickou scénu. Návrh neprošel těsně, o dva hlasy. Bohužel nebyla přítomna více než třetina senátorů, takže přesně nevíme, jak by kdo z nepřítomných hlasoval. Nicméně nejvíce nesouhlasných rukou jsme napočítali u senátorů za ODS. Ve volebním programu občanští demokraté snížení imunity neslibovali, nicméně z logiky věci mi vyplývá, že by právě takový návrh měli podpořit. Obhajují svobodu (tedy i odpovědnost), tzv. štíhlý či malý stát, jsou proti elitářství.

Senátoru Kuberovi novela ústavního zákona připomíná dobu před rokem 1989: „Tento zákon je o tom, jistě si pamatujete, když esenbáci za totáče vybírali pokuty tak, že když někde byla stopka, tehdy ještě takový ten trojúhelník s tím nápisem stop, tak oni se zásadně postavili ne k té stopce, kde by nikdo samozřejmě neprojel, všichni by zastavili, protože by tam stáli, oni se vždycky se postavili za roh té ulice, za barák, tam byli schováni a tam zastavovali ty řidiče, co projeli a dávali jim pokutu. A tento návrh je tomu velmi podobný. On totiž neříká nic jiného, že všechno je v podstatě jak bylo, jen si na vás počkají, a to se mi na něm hrubě nelíbí.“ 

Kuberův kolega Miroslav Škaloud začal svou řeč poněkud alibisticky. „Já imunitu samozřejmě nepotřebuji pro sebe“, ale „chci připomenout, že imunita není ochrana jednotlivce, je ochranou parlamentního sboru jako takového.“ Následně pokračoval: „Já osobně tu nevidím žádný naléhavý zájem na takovéto změně Ústavy, kromě naléhání veřejnosti a médií a některých populistických politiků. Já se totiž obávám, že mylné chápání interpretace doživotní imunity může být jedním z důvodů negativního stanoviska veřejnosti. Mohu se také mýlit, ale já mám pocit, kdybyste se zeptali, co to znamená, tak možná, že vám dost velké procento lidí řekne, že to znamená, že poslanci a senátoři mohou páchat trestné činy až do konce svého života beztrestně.“ Konkrétně pak bylo důvodem k odmítnutí to, že se má zrušit imunita jako taková, nikoli jen ta doživotní. 

Do třetice Tomáš Töpfer: „Když jsem nastoupil do Senátu, tak mě pan senátor Pospíšil varoval. Říkal, žádnou přestupkovou imunitu nemáš! Pozor! Zaplať tisíc korun policajtům, nebo my ti dáme pět tisíc! Já jsem se toho držel. Nikdy jsem žádnou přestupkovou imunitu nevyužil, resp. nevybral jsem si náš imunitní výbor k tomu, aby mě za nějaký přestupek trestal. A veřejnosti se to opravdu těžko vysvětluje.Všechny argumenty tady padly a já jenom chci avizovat, že já pro tento zákon touto salámovou metodou hlasovat nebudu.“

Myslím si, že je lepší dojít ke konečnému cíli i tím, že se dostanu alespoň do poloviny cesty. Pak je naděje na celkový úspěch větší. Ale přiznávám, nejsem politik.