Týdeník Respekt vydal 11. 3. článek „Dobré zprávy ze slumů“ Tomáše Lindnera, podle nějž se v porovnání se stavem v roce 1990 podařilo dosáhnout snížení extrémní chudoby na polovinu. Osobně bych byl opravdu rád, kdyby se naplnění jednoho z nejdůležitějších Rozvojových cílů tisíciletí podařilo dosáhnout. Otázkou ale zůstává, zda se při práci s takovýmto tématem můžeme spolehnout pouze na data a prohlášení Světové banky (SB).

Jednou ze základních vlastností zpravodajství je vyváženost a alespoň základní snaha prezentovat i protistranu nějakého tvrzení. Podívejme se na to, proč zmíněný článek v tomto ohledu selhal, proč se nevyplácí slepě důvěřovat tiskovým zprávám podobných organizací a proč nemůžeme mluvit o pozitivním vývoji světové chudoby (alespoň ne tolik pozitivním).

Podle prohlášení Světové banky se „v roce 2010 podařilo snížit globální míru chudoby, udávající poměr osob žijících za méně než 1,25 dolarů denně, o polovinu oproti roku 1990.“ Na druhou stranu ale můžeme říci, že lidí živořících za méně než 1,25 dolaru denně je na světě stále přes miliardu a půl, a tvoří přibližně 22% procent světové populace. Pokud se ale na problém podíváme hlouběji, zjistíme, že se situace reálně nejen zdaleka o tolik nelepší, ale v nejohroženějších oblastech se dokonce postupně zhoršuje.

Tahounem je Čína

Prvním problémem prohlášení Světové banky je, že úbytek chudoby označuje za globální, přestože se jedná skoro výhradně o regionální fenomén. Podle Nicole Rippinové z Německého rozvojového institutu (DEI) z dat z roku 2008 jednoznačně vyplývá, že z celkových 620 milionů lidí, kteří se od roku 1990 vymanili z extrémní chudoby, je celkem 510 milionů z Číny.

Pokud z výpočtů extrémně chudých vyloučíme Čínu, dostáváme se na 1,1 miliardy lidí v roce 2008, což je prakticky stejné číslo jako v roce 1981. Mezi další úspěšné země v boji proti extrémní chudobě patří například Vietnam a ostatní jihoasijské státy, napojené na čínskou ekonomiku.

Chudá statistika

Dalším problémem je samotné určení hodnoty 1,25 dolaru denně za hranici chudoby. Podle názoru většiny expertů je při měření chudoby mnohem důležitější přístup k potravinám a vzdělání, než čistě finanční stránka věci. Pokud si například rodina dokáže vypěstovat dostatek jídla, vystačí i s menší částkou než je jeden dolar denně. Naopak v oblastech, kde je nutné kupovat jídlo dovezené ze zahraničí, je hodnota 1,25 dolaru naprosto nedostačující. Nehledně na nesmyslnost ryze statistického pohledu, že člověk, který má 1,3 dolaru na den, již chudý není.

Statističtí mágové Světové banky si navíc se svými údaji často hrají a postupně mění metodiku zpracování dat. To dokazuje například fakt, že data za rok 2005 zveřejněná v poslední zprávě se neshodují s údaji za ten stejný rok, publikovanými ve zprávě z roku 2008 (rozdíly nejsou výrazné, pohybují se mezi jedním a dvěma procenty, ale přesto jsou tyto praktiky nadmíru podivné).

Mnohem větší čáry předvádí Světová banka se staršími daty z osmdesátých let. V roce 1980 odhadovala počet extrémně chudých na celém světě na 800 milionů. Ve zprávě z roku 1990 odhadovala, že v roce 1985 bylo celkem 633 milionů chudých, ale v roce 2004 to bylo již 1,470 miliardy chudých v roce 1985. V roce 2008 došlo k další změně, kdy pro rok 1981 bylo nově odhadováno 1,528 miliardy chudých a dnes je již pro rok 1981 uváděno číslo 1,938 miliardy. Takový zpětný nárůst zjevně ulehčuje optimistická tvrzení, že se extrémní chudobu podařilo snížit o polovinu.

Absolutně relativní čísla

Statistici Světové banky se v roce 1990 také rozhodli, že již nebudou udávat počet extrémně chudých v absolutních číslech, ale v relativním procentuálním vyjádření. Když se na data podíváme pečlivě, tak zjistíme, že se jim tento výběr vyplatil. Skutečně, snížení chudoby ze 43,05% v roce 1990 na 22,43 % v roce 2008 je takřka dosažením jednoho z Rozvojových cílů. V reálných číslech je to ale snížení z 1,908 miliardy v roce 1990 (nebo z 1,815 miliardy podle čtyři roky starého odhadu SB) na 1,289 miliardy lidí, což je sice výrazný, ale přesto mnohem nižší pokles o 35%.