Chodívám vcelku pravidelně do Polského institutu v Praze. Během podzimu tam promítali filmy věnované vyhlášení výjimečného stavu a násilnému potlačení odborové Solidarity v prosinci 1981. Zřejmě poslední film z této řady se jmenoval Smrt jako krajíc chleba (režie Kazimerz Kutz, 1994, 116 min.). Vyprávěl příběh černouhelného dolu Wujek v jihopolských Katovicích, ani ne sto kilometrů na sever od Ostravy.

Horníci důl okupovali v polovině prosince 1981, aby podpořili svůj požadavek propustit jednoho ze zatčených předáků místní Solidarity. Čtyři dny pak odolávali výzvám, aby důl opustili, i násilným akcím policie, která se je snažila vytlačit. Před polednem 16. prosince podlehli útoku speciálních jednotek, který podpořilo i několik tanků a helikoptér.

Z toho filmu si tedy pamatuji, že okupovaný důl udržíte čtyři dny, tedy než se státní bezpečností složky dostatečně zmobilizují. Že horník s železnou tyčí policistu s obuškem a štítem v bitce snadno porazí. Že tank sice projede zdí, ale na improvizované barikádě z železných profilů se může zaseknout. Že na zahazování granátů se slzným plynem potřebujete rukavice. Anebo že když obrněnému transportéru zastříkáte práškovým hasicím přístrojem všechny průzory, zastaví.