Dne 16. ledna 2012 zemřel v bádenské Kostnici významný český estetik, teoretik a interpret literatury i příležitostný kritik Květoslav Chvatík, rodem Moravan z Bystřice pod Hostýnem. Je možná příznačné a symbolické, že se jeho německým působištěm po emigraci stala právě Kostnice, jejíž mladá univerzita (založená 1966) získala proslulost jako centrum nového přístupu ke studiu literatury, tzv. recepční estetiky (Rezeptionsästhetik) — tedy jako místo inovativního tvůrčího myšlení.

Chvatík spolu se svými generačními vrstevníky, teoretiky narozenými kolem roku 1930 (jmenujme především už bohužel rovněž zesnulého Miroslava Červenku a Milana Jankoviče), vstupoval do literatury v historické chvíli, jež měla charakter epochálního zlomu. V druhé polovině 50. let a na počátku let 60. bylo sice stalinismu v jeho nejbrutálnější podobě odzvoněno, ale štollovský dogmatismus neumlkl.

Jeho moc klesala, nejprve vstupoval do polemik, posléze byl sám předmětem nemilosrdně kritických rozborů, avšak přetrvával. („[M]etoda, kterou si Štoll v určitém historickém období osvojil a jíž se nechce vzdát, tu zůstává jako latentní nebezpečí dalšího vývoje,“ napsal v roce 1963 Jiří Brabec. Normalizace dala těmto slovům zapravdu.)

Chvatíkův knižní debut Bedřich Václavek a vývoj marxistické estetiky (1962) se stal událostí. Vyvolal odezvu jak u dogmatiků, tak u tvůrčích teoretiků (Zdeněk Pešat, Oleg Sus). V knize lze rozeznat dvě roviny: teoreticko-estetickou a dobově aktuální. Chvatík na Václavkovo dílo nahlíží nejen jako na kapitolu z dějin české estetiky, jako na uzavřenou milost, nýbrž rovněž jako na problém související s aktuální situací umění a jeho teorie.

Kniha obsahuje pasáže rehabilitující strukturalismus, jejž štollovští dogmatici poslali na smetiště dějin s nálepkou idealismu. Zde je namístě připomenout jeden důležitý rys dobového uvažování. Hlavními hybateli změn v myšlení a odpůrci plochého ideologizování byli sami marxisté. V dobové řeči nešlo o překonání či opuštění marxismu, ale o návrat k jeho původním zdrojům a filozofickým textům.

Důkladnější seznámení se studiemi Jana Mukařovského, na jejichž vydání se podílel jako editor, posílilo Chvatíkův zájem o strukturalismus, což postupně vedlo k tomu, že marxismus opustil zcela. Na konci 60. let se nechává inspirovat i gadamerovskou hermeneutikou.

V 70. a 80. letech se Chvatík věnuje dalšímu promýšlení strukturalistického názoru směrem k sémiotice a antropologii. Spolupracuje s exilovými časopisy, nadále se zabývá českou avantgardou (píše studii o Karlu Teigovi) a interpretuje díla soudobé prózy (zejména Milana Kundery, k němuž pak přibude Jiří Kratochvil).

Po roce 1989 se Květoslav Chvatík vrací na domácí půdu řadou esejů, studií, rozhovorů, recenzí a polemik (například s Růženou Grebeníčkovou). Ne všechny jeho texty a stanoviska vyvolaly a vyvolávají jednoznačný souhlas. Ať už jsou to nedostatky jeho metody syntézy (Jiří Trávníček mluví dokonce o posedlosti syntézou) nebo jeho místy nekritická apologie Kratochvilových románů atd. Ale vždy za nimi stojí integrita autorské osobnosti.

V roce 1990, nad troskami rozpadlého sovětského bloku, Chvatík napsal: „Národy mají dost ideologických spekulací, chtějí normálně žít. Revoluce ve střední a východní Evropě chtějí totéž — pryč od ideologických abstrakcí a utopií k normálně fungující samosprávné občanské společnosti na bázi klasické demokracie.“

Čím to, že dnes tato až naivně jednoduchá slova znějí jako z jiného světa?

Některé texty K. Chvatíka jsou přístupné online na stránkách Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.: viz antologii Z dějin českého myšlení o literatuře (nutno dohledat v příslušných svazcích) nebo digitalizovaný archiv časopisů.