V Domě U Zvonu na Staroměstském náměstí má výstavu Bohuslav Rynek. Výstava se velice hodí do roční doby, na Reynkových grafikách člověk vlastně stále trochu vidí listopad, prosince, leden, únor a ještě tak nanejvýš březen. Zlatá záře grafik , z nichž některé jsou obrázky jen tak do dlaně, nikdy nepůsobí letně. Postavám — i zvířecím — je vždycky trochu zima, vždycky jsou hubené, žádná baculatá roztomilost. Zlatá záře Reynkových grafik dosvědčuje nějaké skryté bohatství, to ale není totéž co blahobyt.

Na svatou Barboru byli jsme v hustém dešti v Krušných horách u jediné třešně, která tam daleko široko roste. V tamější nadmořské výšce už třešně nejsou. Tahle se před lety nalomila, převrátila a opřela korunou o zem, její kmen vytvořil jakousi bránu, goticky lomenou, v úhelném bodě je dřevo zkrouceno jako povříslo — ale třešeň žije dál, opírajíc se čelem o zem. Chodíme z ní střihat barborky, ještě se nestalo, že by do Vánoc nevykvetly.

Po celý druhý adventní víkend jsme mluvili o příbuzných a známých, o tom, jak se hospodaří, staví, bydlí, studuje, cestuje.

Na to, jak jsme se poznali coby nemajetní, celý život v zaměstnaneckých poměrech, a na to, kolik máme každý dětí a  ony kolik mají ukončených či dosud neukončených škol, se vlastně máme docela dobře. Myslím hmotně. Nikdo z nás nechtěl víc, než na co stačil, možná to byl nedostatek podnikavosti a odvahy, ale tak jsme neupadli do dluhových pastí. Jsou ovšem mezi námi i takoví, kteří léta spláceli dluhy z podnikání za svoje životní partnery, kteří poté, co zkrachovali s firmou, odešli, rozvedli se a nechali polovinu svých dluhů ležet v prázdném pokoji, z něhož si odnesli své věci. A jsou mezi námi i takoví, kteří museli vyplatit manželku, která si našla jiného během doby, kdy jeden z nás stavěl dům pro ni a pro děti. Podíl manželky, která už dávno žije s jiným mužem, byl víc než milión, ale už je to vyřízené. V tom domě se alespoň můžeme scházet.

Některé děti žijí už pár let v cizině. Člověk v mládí dokáže docela s nadhledem dělat nádenickou práci, ale ne doma, ne tam, kde studoval. V Anglii nebo Norsku klidně. Některé ty děti se snad ani už domů vrátit nechtějí, už si zvykly na otevřené poměry venku, na mezinárodní pospolitost. Člověk si nechá doma ošetřit zuby a pořídí si tu brýle a pak se zase vydá ven z domácích malých poměrů.Otevřený svět je největší kvalitou našeho současného života. Kdybychom ho v mládí měli, doma bychom neseděli.

Svět Bohuslava Reynka a jeho Petrkova byl násilím uzavřen. Nebudu opakovat, kdy, proč a jak se to stalo, každý si to může přečíst v reynkovských monografiích a v krásném dvojrozhovoru s bratry Danielem a Jiřím nazvaném Kdo chodí tmami. Není náhoda, že Reynkovým častým motivem byl Don Quijote, vždyť kraj La Mancha je taky jenom pár vesnic a všechna dobrodružství důmyslného rytíře se odehrávají takříkajíc na čtyráku. Snášet to prostorové omezení znamená mít rozlehlý vnitřní svět. Vidět Dulcineu v děvečce od sousedů.

Nikdo z nás dospělých do dluhů neupadl a pokud přece, dokázal se z toho dostat. V mladší generaci našich už dospělých dětí už to tak není, ty už jsou zatížené leasingy a hypotékami, úvěry z podnikání a úroky z těch úvěrů. Jsou unavení a trochu uštvaní a někdy někdo řekne, že jediný, kdo se má dneska dobře, jsou cikáni. Takhle se totiž dneska mluví i ve slušných kavárnách. Napomínáme je řkouce, ať tohle neříkají a proč si to myslí? A vzdělané a zaměstnané děti řeknou, že na stejné částky, které jim, pracovitým a zadluženým dětem zbývají po stržení všech těch splátek, si sousední romská rodina přijde jen ze svých dávek. A že se při tom nenadře a ještě se směje. Co se má co smát?

Někdy si říkám, že naši nenávidění cikáni prostě musí zaplatit za  trable, které máme my. Protože když my máme starosti, nebude se tady nikdo smát. Co když se směje tomu, jak jsme hloupí?

Začneme vzpomínat, jak jsme, když tyhle naše děti byly malé, žili jako ti cikáni, před výplatou jedli topinky s česnekem, pili čaj z bezu a topili šiškami z lesa. A protože jsme si nemysleli, že se to v dohledné době změní a byli jsme přesvědčení, že se to vydržet musí a dá, byli jsme veselí. Žili jsme na dvoře, v kuchyni a ve stodole. Četli jsme knížky, které dnes nemáme kam dávat. Proč vlastně je dnes tak nemožný jednoduchý život?

Na výstavě Bohuslava Reynka je veliká řada piet. Matka Maria na nich nedrží mrtvého syna Ježíše v sošné podobě, nemá jeho tělo na kolenou, není vzpřímená. Sedí spolu někde na mezi nebo v loďce nebo za stodolou a u vrat, matka drží synovu hlavu a jeho tělo bezvládně leží a klouže po trávě, po slámě, po blátě. Sedí spolu venku jako nejubožejší chudáci, nikde žádná svatozář, žádní andělé. Spolehlivě je s nimi vždy jen nějaké zvíře. Na jedné té rytině je matka s mrtvým synem v chlévě, tak podobně, jako s ním v chlívě byla, když se narodil. Sedí na slámě vedle hromádky hnoje, synovu zkrvavenou hlavu v klíně, a jeho tělo, dlouhé a bezvládné, se smeká po slámě a hroutí. Jako nejchudší z chudých a nejopovrhovanější z opovrhovaných sdílejí s nimi tu strašlivou chvíli potkani.