Do konce prosince natáčím pro National Geographic dokument pro cyklus s názvem „The Dark Side of…“ (v tomto případě Czech Republic, ale též jsou na programu Brazílie, Japonsko, či Kanada). Mimo jiné chci ukázat, jak žijí Nigerijci, kteří si zaplatí okolo 10,000 Eur už v jejich rodné zemi za to, že se za ně provdá mladá Češka a ihned s nimi otěhotní, aby zde mohli zůstat a jak hned po získání občanství raději putují do jiné evropské země, která má větší trh.

National Geographic například ukáže paradoxní situaci, kdy řada osob afrického původu, které prodávají drogy a zprostředkovávají prostituci v centru Prahy, jsou skutečně díky své původní kultuře striktně proti užívání drog a placenému sexu a tyto činnosti provozují jen proto, že nemají jinou možnost. Taky bude ukázán osobní příběh prostitutky bulharského původu nebo bezdomovců a uživatelů tvrdších drog na ulici.

Ale během plánování tohoto projektu si britský tým všiml etnických nepokojů v „Sudetenlandu“. Proto se rozhodli natočit speciální díl o českých Romech a neonacistech. Problém je v tom, že neexistuje skutečný velký problém s neonacistickými skinheady v České republice, i když v drtivé většině Čechů přežívá aspoň malý „skin“. Ne, že by šli skandovat rasistická hesla nebo podpalovat romské domy, ani křičet cosi o čistotě rasy, ale pravda je, že si málokterý Čech občas nepřeje, aby Cigáni dostali přes držku, odešli ze země nebo žili někde hodně daleko od jejich bydliště…

Pokud chci vyprovokovat rozhořčení, stačí to říci ve zkrácené verzi, a sice,, že Češi jsou rasisti. Okamžitě všichni útočí zpět, že nejsou, že mají problém pouze s určitými rysy chování, a že kdyby Romové nebyli hluční, nekradli, nebrali podporu a chovali by se jako Češi, nebyly by s nimi problémy. Zkrátka chtějí, aby se Cigáni zařídili podle českých pravidel. Ostatně jako Češi sami, pojďme se na to podívat z druhé strany. Z venku taky občas slýcháme požadavky na nějakou adaptaci ze strany ať už EU nebo USA nebo jiných „spojenců“. A co si Čech řekne, když po něm něco chce nějaký jiný národ?

Je naprosto přirozené, že člen jednoho kmene odmítá respektovat pravidla jiného kmene.

Rom slýchající, že je Rom a nikoli Čech, tedy neintegrovaný jedinec, se asi těžko bude řídit českou direktivou.

Nejnovější a nejvtipnější je sloupek od všeználka Tomia Okamury pro regionální Deník. Nemohu si pomoct od představy, že chce být Čechem za každou cenu, ale jelikož jako Čech nemůže vypadat, tak se chytil těch nejxenofobnějších názorů, aby se „integroval“.

Cituji: „Milí Romáci, chcete, aby vás Češi měli rádi?“ a následoval několika příklady, neřeknu-li rovnou klišé, jak se měli Romové chovat podle českých vzorů. Musel jsem se ale zasmát, když jsem četl například „Svému okolí pomáhejte“; „zastaňte se slabšího, jemuž je křivděno“; či „pomáhejte bezmocným“… To jako, že Češi jsou empatičtí samaritáni obětující se pro druhé?

Nebo „zdaleka se vyhněte hernám“… Chtěl tím snad říci, že v hernách se normální Češi nevyskytují? Dále „Posílejte děti denně do školy a učte se s nimi“. Tady souhlasím s první polovinou, ale učí se český rodič společně s potomky? Nebo ho naopak vyhání na různé kroužky, a když zrovna žádný nemá, tak ho odbude zapojením kabelu na internet.

Když jsem se stěhoval kvůli studiím do New Yorku, měli jsme černošské spolužáky, kteří byli neodmyslitelnou součástí kolektivu, a i když zrovna nebyli přítomni, nikdy nepadl ani jeden rasistický vtip. Ale když jsem se přestěhoval do Gainesville v severní Floridě, kam chodilo hodně studentů z jižních států USA, byla evidentní segregace a vtipy o „negrech“ byly naprostým folklórem bělošských studentů. Byl jsem šokován i svým jinak skvělým přítelem a jeho rodinou, když jsem ho/je slyšel mluvit o černoších. Je zajímavé, že stejnou situaci jsem zažil i v ČR, kde mí jinak skvělí přátelé a jejich rodiny neměli žádné zábrany nejen vyprávět si rasistické vtipy, ale i vážně mluvit předsudečně o cikánech.

Pro mě je to trochu, jako když Američané byli znechuceni z rasistické politiky Hitlera, zatímco doma žili ve skutečném apartheidu a dokonce během 2. světové války umisťovali své japonské obyvatele do koncentračních táborů, byť nepracovních. Viděli rasistu v Hitlerovi, nikoli v sobě. Většina Čechů, které znám, nepochopí, proč je ta diskriminace černochů v několika státech USA, i když je jim vyčítáno totéž, co Romům tady — nepracují, kradou, jsou hluční, prodávají drogy, berou podporu a mají hodně dětí. Ale nevidějí v sobě toho „skinheada“ (rasistu), jako ho v sobě neviděli Američané.

V Čechách se skini objevovali na sklonku osmdesátých let minulého století a nechali se inspirovat zejména érou husitství - také si říkali kališníci. V době svého vrcholu měli kolem asi pěti tisíc členů, jejich jednoduché životní motto znělo „Co není české, není hezké". Primárními nepřáteli byli Romové a komunisti.

Legendou se stala skupina Orlík, pojmenovaná po hospodě, která byla „hlavním stanem" všech neonacistů a velké části skinheadů. Je zajímavé, že také nebyli zprvu „naladěni" nacisticky, možná i proto si získali poměrné sympatie.

Lidem se líbilo, že kladli velký důraz na tradiční hodnoty - vlastenectví, čest, rodinu, národní uvědomění. Pokud rozebereme písně z prvního alba Orlíku "Miloš Frýba for prezident", najdeme v něm jenom jednu vyloženě rasistickou, Bílou ligu - "Kdo nám to sem z palmy spad? Černý voči, je to negr, to není můj kamarád". Na hraně je i text Všem (který se nenechaj' utlačovat) o tom, že napadený má právo na obranu jakýmikoli prostředky.

Na druhou stranu ve skladbě Faschos zakládajícího člena skupiny Adolfa Vitáčka, zazní tento verš: Čechy, ty vám byly dycky trnem v oku, k otevřený nenávisti zbejvá jen pár kroků, můžete tu klidně chlastat pivo na korbele, ale s křížem hákovým, s tím jděte do prdele.

Doba těsně po revoluci, kdy mládež, dospívající za socialismu, hledala nový směr či hodnoty, byla pochopitelně vodou na mlýn extrémistů. Jim ještě hrálo do noty chování velké části politiků, jež se nelišilo od toho, čím se vyznačovali bolševičtí satrapové - zneužívání výhod plynoucích z vysokého postavení, nesmyslná imunita, korupce atp. Úvahy, že by politika měla být především čestnou prací pro společnost, vzaly záhy za své. Proto začali sbírat body republikáni Miloslava Sládka s jeho extremisticky xenofobním programem.

Jeho řeči o „připálených topinkách“ živily nenávist vůči Romům zejména tam, kde byli obyvatelé často konfrontováni s pouliční kriminalitou páchanou některými příslušníky tohoto etnika - šlo zejména o Severní a Východní Čechy, v Praze čtvrti Žižkov, Nusle, Smíchov a Karlín. Neonacisté se k němu ze sympatií přidali a dělali mu dokonce ochranku (postupně se ale od něj oddělili, zjistili, že větší vliv získají založením vlastních struktur a částečně i proto, že nechtěli být spojováni s člověkem, o jehož zdravém rozumu se pochybovalo).

Skupina Orlík se v roce 1991 rozpadla. Její frontmani Daniel Landa a David Matásek později udělali za touto érou tlustou čáru a označovali ji za „hřích" mládí, další umělec s ní spojený, Lou Fanánek Hagen (autor písně Skinhead) se k ní raději moc nevyjadřoval.

Nicméně „zdravé" jádro zůstalo a dál šířilo nenávist i na další příslušníky neárijských etnik, zejména pak černochy, Vietnamce. Vše vyvrcholilo vraždou studenta VŠE, Súdánce Hassana Elamina Abdelradiho roku 1997. Nemilosrdná krutost, s níž ho skin Petr Zborník bez sebemenšího důvodu pronásledoval až na vysokoškolskou kolej, kde ho ubodal, vyburcovala nejen politiky - bryskně začali prosazovat tvrdší postihy za rasisticky motivované činy — ale vzbudila odpor u drtivé většiny národa.

Ani zdaleka ne všichni čeští skini vyznávají ideály Třetí říše, primární je nesnášenlivost vůči Romům. A i ta nemá pouze rasový podtext, stejně negativně se totiž nejen oni, ale i „obyčejní" občané vymezují i vůči bezdomovcům i dalším tzv. nepřizpůsobivým jedincům.

Dějiny „holých lebek" se začaly psát v Anglii koncem šedesátých let, kdy došlo ke spojení dvou gangů mladistvých - bílých (Mods) a černých (Rude boys) - i když lidé v okolí pro ně vymysleli přezdívku Boot boys, podle těžkých pracovních bot značky Martens. Ty nosili výhradně dělníci, byly totiž levné, stejně tak i další oblečení, které neodmyslitelně patří ke skinheadské "uniformě": letecká bunda (bomber), košile Ben Sherman, vyhrnuté "levisky" (všechno obvykle z výprodeje/sekáče) a kšandy.

Nebyly ovšem na okrasu, naopak plnily svůj účel, džíny se totiž z úsporných důvodů často dědily po starším bratrovi, takže byly novému majiteli poněkud velké. "Módní trendy" určovali převážně černí emigranti z Jamajky, kteří se stylem života "v rytmu reggae" stali ideálem bílých kluků z chudinských čtvrtí, ti se je snažili všemožně napodobovat. I první skupiny tohoto nově se utvářejícího proudu - namátkou Ethiopens, Symaryp - byly čistě černošské!

V té době ale nemělo skinheadské hnutí hudební vyhraněný styl, ten vznikl až v druhé vlně, asi tak o deset let později. Na počátku bylo zcela bezvýznamné a zájem o ně za hranicemi prakticky Anglie nulový. Jádro ale už tehdy tvořili převážně mladíci dělnického původu.

Nestyděli se za to, naopak, byli na něj hrdí. Odlišovali se i tím, že neustále chodili v již zmíněných "montérkách", i krátkým sestřihem, v éře dlouhovlasých hippies pro mladé netypickým.

Později si někteří nechali na obarvené vlasy mašinkou vyholit nápis Union Jack, časem pak šli úplně dohola, možná i v reakci na pestrobarevná číra pankáčů. Měli velmi prosté zájmy - pití alkoholu, hlavně nejlevnějšího, piva, v hospodách či rockových klubech (to se nezměnilo). K tomu patřily i pořádné rvačky - čím víc lidí se do nich zapojilo, tím lépe - a návštěvy fotbalových zápasů. Ty se pro ně staly tím pravým místem, kde mohli, ukryti v anonymitě davu, vybít svou nahromaděnou agresivitu i komplexy.

V podstatě byla tato mládež tvrdá a abnormálně společensky nepřizpůsobivá. Pohrdala vzděláním, nesnášela studenty, nekompromisně odsuzovala konzumaci drog, a to včetně marihuany. Hlavním zdrojem "povyražení" se staly výtržnosti na veřejnosti a - zpočátku spíše slovní - provokace neozbrojených pochůzkářů (bobíků). Jenže pak v roce 1976 svět šokovala nová vlna, která dramaticky změnila nejen účesy, ale i celou západní společnost: Punk.

Ten přivítala převážná část teenagerů s nadšením, a to i díky anarchistickému zaměření, které popíralo zažité konvence, puritánskou křesťanskou morálku, i konzumní styl života rodičů. Pravý punk nicméně brzy vyšuměl. Hlavně proto, že většinu skupin, které hudbou, zjevem, či stylem oblékání spoluvytvářely jeho image, zmámilo pozlátko úspěchu i peněz, podlehly tlaku vydavatelů a přizpůsobily se komerčním trendům, čímž popřeli vše, proti čemu bojovali.

Ortodoxní punkeři se však proti tomu vzepřeli a společně s pouličními rebely a bývalými Boot boys, založili nové hnutí odporu proti dospělým, pojmenované Oi, podle songu kapely Cockney Rejects Oi! Oi! Oi! (jde o v londýnském slangu hojně používanou - a pro dělnickou třídu zcela typickou - zkomoleninu pozdravu "hi"). Právě tu nejvíc postihla vlna nezaměstnanosti, která přišla v sedmdesátých letech. Mladíci se základním vzděláním, bez práce i budoucnosti měli dost silný dojem, že jejich problémy politici nejen neřeší, ale že je vlastně ani nezajímají. A právě to byly kořeny, z nichž vyrostla další generace - už mnohem nesmiřitelnějších - skinheadů (že chudoba a extremismus vytváří spojené nádoby je nakonec dobře známý fakt).

I hudba podstatně přitvrdila, nastal posun v textech, výrazně protestujících prakticky proti všemu (4-Skins, The Last Resort, aj). Nově se také prosazovala ideologie „White power".

To pak vedlo k rozkolu mezi tradicionalisty (Trojans skins) hlásajícími návrat k původním cílům hnutí - to symbolizovala černobílá šachovnice jamajského ska, znamenající antirasismus i jednotu — a ostatními skinheady. V té době už docházelo k útokům na přistěhovalce, populární "zábavou" byl zejména Paki-bashing, (mlácení Pákistánců). Nešlo však ještě o rasismus, důvody byly čistě ekonomické. Tehdejší vláda je totiž podstatně zvýhodňovala při přidělování bytů, ale i pracovních míst, což iritovalo "starousedlíky", kteří především ztrátu zaměstnání vnímali - a do jisté míry oprávněně - jako těžkou křivdu.

Nicméně právě tehdy se už při některých koncertech poprvé objevují hajlující jedinci (převážně z řad ultrapravicové strany Národní fronty, jimž se podařilo proniknout do struktur skinheadského hnutí). Její vedení si totiž bylo dobře vědomo toho, že zavilost, agresivita, i jistá duševní prostota jeho příznivců vytváří značný prostor pro šíření fašistických ideálů.

Zanedlouho poté, v roce 1977, sólista skupiny Skrewdriver Ian Start (stál i u zrodu neonacistické organizace Blood and Honour) začal otevřeně propagovat učení národního socialismu o rasové čistotě, čímž podstatně rozšířil spektrum "ideologických nepřátel". Kromě opovrhovaných studentů se jimi stali v první řadě židé, dále Asiaté, homosexuálové a vůbec všichni, kdo neodpovídali nordickému ideálu, včetně spoluzakladatelů skinheadského hnutí - černochů.

To v osmdesátých letech nabralo silný vítr do plachet, dostávalo se stále víc a víc do podvědomí veřejnosti a hlavně expandovalo. Nejdřív do zbytku Evropy, poté do zámoří, kde (zejména na jihu USA) padlo doslova na úrodnou půdu. V roce 1988 vznikla v texaském Dallasu organizace Hammerskins, považovaná za pokračovatele už poněkud zprofanovaného Ku-Klux-Klanu. Ta už byla zaměřená převážně militantně, její členové nosili - a proti svým protivníkům také používali - střelné zbraně, což naprosto odporovalo původním "zákonům" založených na odvaze při kontaktech typu "face to face".

Jistý posun nastal i v módě, britské značky (Lonsdale, Hooligan, Pit bull, aj.) začaly postupně vytlačovat německé (a do značné míry nacistické), Grassel, či Thor Steinar, jehož logo se skládalo z run Teiwaz a Sowulo, z nichž vycházela symbolika Třetí říše. Podstatně stoupal zájem o archivní předměty z oné éry - vyznamenání (zejména rytířský kříž), odznaky, části uniforem vojsk SS a wehrmachtu, dobře na odbyt šla i trička s haknkrajcem. Docházelo k popírání holocaustu, glorifikaci válečných zločinců - zejména Adolfa Hitlera. Populární se stal hlavně jeho bývalý sekretář Rudolf Hess, doživotně zavřený ve věznici ve Spandau - hlavně proto, že byl posledním žijícím nacistickým pohlavárem.

Skini ze „staré školy" sice příznivcům nové vlny opovržlivě říkali Boneheads (volně přeloženo pitomci) a opakovaně zdůrazňovali, že tyto cíle neodpovídají původní apolitické filozofii, založené naopak na odporu proti vládnoucímu establishmentu, ale jejich vliv slábl. V roce 1985 dokonce vznikli krajně levicoví Redskins, uznávající jen komunistické ideje a revolucionářské vůdce (Lenina, Stalina, Che Guevaru), kteří pochopitelně nesnášeli "nácky".

Střety a vzájemné napadání - nejen mezi těmito skupinami — definitivně ukončily období skinheadské soudržnosti. Jediné, na čem se dnes všechny ty skupiny asi shodnou, je xenofobie: cizinci prostě vadí všem.

Podobných radikálů je ale vždy menšina, která dokáže být vidět, ale už nemá sílu na to být skutečně nebezpečná. Problém nastává ve chvíli, kdy lidé, kteří vypadají „jako my“, nechávají na povrch vyplout v sobě ukrytého skinheada. Třeba taková paní Bobošíková, která je na českém venkově docela populární, protože tam stále zastávají o něco konzervativnější názory, se stejně jako několik dalších jí podobných bude snažit ukrást aspoň těch pár procent nespokojených voličů velkým stranám, které prostě neřeší a dlouhodobě přehlíží etnické problémy. Problematika tzv. nepřizpůsobivých bude v následujících volbách nepochybně nejen používána, ale přímo zneužívána.