První pršlavě podzimní pondělí nám prosvětlila zpráva o záchraně evropských bank, o níž se domluvili kancléřka Angela Merkelová a prezident Nicolas Sarkozy jako představitelé dvou největších ekonomik eurozóny. Příznačné je, jak kriticky tento počin hodnotí většina komentátorů. V lepším případě jsou ochotni přiznat, jako například Dalibor Martínek v Lidových novinách, že „tvrdý bankrot by měl oběti,“ nicméně „pročistil by prostředí“. Kradmá forma bankrotu prý bude trvat déle a bude dražší. „Evropě je odpírána katarze,“ míní Dalibor Martínek.

Překvapuje mě, kolik zejména mladších komentátorů si téměř přeje, aby banky si takříkajíc „vyžraly, co způsobily“, aby se Evropě dostalo náležité katarze a nám všem konce „sladkého evropského života“. Vnímám to jako volání silných po další životní zkoušce, nějakém velkém otřesu, v němž by oni mohli prokázat své schopnosti přežít a obstát, když státnice už úspěšně složili a dokázali zvládat vír uzávěrek a překonávat každodenní stres.