Přes polovinu obyvatel Země žije ve městech. I když tradiční představa města se na některé ty aglomerace hodí jen stěží. Do každého z dvaceti šesti tzv. megaměst by se vešla populace celé České republiky jednou (Paříž) až třikrát (Tokio). Přitom více než polovina z měst nad deset milionů obyvatel se nachází v rozvojových zemích a jejich součástí jsou megaslumy, v kterých živoří stamiliony lidí. Podle OSN to je téměř 830 milionů. V roce 1990 to bylo „jen“ 657 milionů. Obvyklé problémy měst s dopravou, ovzduším, vodou, bezpečností, odpadem a zásobováním ve slumech dosahují mega rozměrů.

Už od počátku města kromě přirozeného přírůstku obyvatel nabývají přistěhovalectvím z venkova. Zvyšování efektivity zemědělské výroby a hlad industrializace po pracovní síle vedl bývalé zemědělce k hledání obživy v průmyslových městech. V chudých zemích dneška jsou příčiny urbanizace také hlavně ekonomické. Afričtí nebo asijští zemědělci nedokážou konkurovat subvencované produkci z Evropy a USA, půdu zabírají nadnárodní firmy na těžbu surovin a vysoce mechanizovanou produkci exportních rostlin (stále více pro energetické využití), klimatické změny a příliš intenzívní hospodaření zbavují půdu úrodnosti, konflikty brání pastevcům v migraci atd. atp. V tomto absurdním světě je stále obtížnější se uživit na venkově a tak miliony hledají naději ve městech. Zbytečné dodávat, že často si moc nepolepší.

Aby šíleností nebylo málo, jsou zase jiná města, která se vylidňují a propadají do nicoty. Přímo v centru globálního kapitalismu, ve Spojených státech, vznikají jako důsledek ekonomické krize města duchů: tradiční průmyslová města i venkovská městečka s prázdnými domy, jejichž dřívější obyvatelé žijí na ulici nebo ve stanových osadách. Obrázky prázdných škol, hotelů a ordinací z Detroitu ukazují, jak rychle chátrají vnější atributy prosperity, moci a bohatství.

Ty prázdné domy dnes obvykle patří bankám a mnohé z nich pak také krachují, protože budovy se nedají prodat. Pokud ovšem nejsou dost velké, aby je stát zachránil. Ty banky, ne ty budovy. Jestli to takhle půjde dál, tak nakonec bude všechno patřit jedné bance, čímž se mnohé zjednoduší. Ale o tom jsem dnes psát nechtěl.

Obyvatelé měst se od počátku dívají na venkovany svrchu a označují je nelichotivým jmény. Kulturní a technologická zaostalost venkova nacházela v městech ocenění snad jen v době rokoka a romantismu jako kýčovitá pastorální idyla. Vládnoucí třídy i jejich odpůrci viděli plát pochodeň pokroku zejména v metropolích. Pohrdaný zemědělský venkov ale zásobuje města nejen potravinami a čerstvou krví, ale někdy se prosazuje i nečekaným způsobem.

Na počátku dvacátého století, v době, kdy překotně rostoucí evropská města překonávala středověké omezení hradbami, tvořili vlastně velkou část obyvatel dřívější venkované. Ztracený kontakt s přírodním prostředím a s obděláváním půdy vedl k masovému rozšíření příměstského hospodaření v zahrádkářských koloniích. Toto hnutí, které po první světové válce zasáhlo i střední Evropu, mělo i zajímavý sociální rozměr. Nedávno vyšla v Německu znovu kniha významného zahradního architekta z té doby Leberechta Miggeho, který navrhoval „sociální zahrady“ coby komunitní projekty a řešil komplexní urbanistické koncepce stavby bytů, zaměstnanosti, zásobování potravinami a utváření městského prostoru. Zahrádkářské hnutí bylo i u nás silné a významné jak sociálně, tak ekonomicky a přežilo i státní socialismus. Jako i jiné pozitivní přežitky i zahrádkářské kolonie jsou dnes likvidovány anebo jsou ohroženy, zejména pokud má o pozemky zájem nějaký developer. Možná až bude jednou všechno patřit jen jednomu developerovi… Ale to jsem zase odbočil.

Zatímco zahrádkářské hnutí bylo živeno vzpomínkou na venkovský život, v novější době pronikla do některých měst průmyslových zemí příroda jiným způsobem. Nikoliv rurální vzpomínky, ale protest proti betonové pustině a ztrátě veřejného prostoru dal vzniknout partyzánskému zahradničení. Boj vypukl v New Yorku roku 1973. Bojovníci vyzbrojení časovanými bombami (koule z hlíny, hnojiva a semínek) začali přepadat zpustlé plochy na Manhattanu, na kterých s odpovídajícím zpožděním docházelo k explozím barev a vůně. Liz Christy, zakladatelka guerilla gardening v New Yorku měla předchůdce: japonský přírodovědec Masanobu Fukuoka vymyslel semenné bomby. Studenti univerzity v Berkeley za „Lidový park“, který vytvořili na ladem ležícím pozemku, bojovali v květnu 1969 s policii, která střelbou zranila 128 lidí. Jeden ze studentů oslepl, jeden zraněním podlehl. Guvernér vyhlásil výjimečný stav a povolal dva tisíce vojáků národní gardy, aby tyto „komunistické sympatizanty“ v jejich zločinné činnosti zarazili. Jmenoval se Ronald Reagan. To je ten, co má v Praze svou ulici. Dnes je partyzánské zahradničení poměrně málo riskantní aktivitou a proniká úspěšně i k nám.

Pro města chudých je ale přece jen naléhavější otázkou, jak se uživit. Kupodivu se ukazuje, že za určitých podmínek je možné velkou část potravin, zejména ovoce a zeleniny, vyprodukovat přímo ve městech. Městské zemědělství je už zavedený pojem a nabízí nejrůznější metody pěstování plodin v městském prostředí a to často ve spojení s komunitním principem. Nikoli náhodou patří v tomto směru k nejrozvinutějším zemím Kuba. Když ostrov v devadesátých letech po zhroucení evropského socialistického tábora zůstal odkázán prakticky sám na sebe, nastal dramatický nedostatek všeho. Koncept komunitního městského ekologického zahradnictví (na hnojiva a pesticidy nebyly peníze) lze označit jako z nouze ctnost, ale nakonec se ukázalo, že je velmi životaschopný a inspiruje městské zemědělství v mnoha zemích světa.

Jeho futuristickým protikladem je tzv. vertikální zemědělství. Ve výškových stavbách má být zajišťována produkce potravin pomocí sofistikovaných technických metod. Počítačové řízený přísun živin a světla má optimalizovat výnosy nezávisle na obdělávatelných plochách a kvalitě půdy. Zastánci této úplné denaturalizace výroby potravin tvrdí, že „Už teď by si proto měli začínající zemědělci klást otázku, zda je skutečně ekologicky ohleduplné a dlouhodobě udržitelné propagovat návrat k pěstebním metodám 19. století, nebo ze sebe už konečně shodit tu uměle živenou představu a vykročit ke skutečné budoucnosti moderního zemědělství.“ S podobnými úvahami jdou ruku v ruce úvahy o tom, kolik na tom půjde vydělat. Má to ovšem některé drobné nedostatky, jako je např. značná spotřeba energie. Podle jednoho výpočtu by spotřeba energie na osvětlení pro vertikální vypěstování současné produkce pšenice ve Spojených státech obnášela osminásobek kapacity všech elektráren země.

I v tomto ohledu tedy proti sobě stojí dva vyhraněné směry. Jeden je orientovaný na růst, na soukromý zisk a spoléhá zejména na technická řešení, druhý se zaměřuje na pokrytí potřeb a spoléhá na komunity a koncept veřejných statků.