Řeknu to rovnou, hlavní otázka dneška zní: dá se současný systém, liberálně demokratický kapitalismus, reformovat, nebo už překročil jistou hranici a jeho reforma je neproveditelná? Reformou myslím to, že tento systém se tak řečeno znovu obnoví, jak napovídá latinské slovo „reformare“, opět se zformuje, oživí svou formu. Jinak řečeno, je tu jistý rámec, vymezený ústavou, institucemi a základními principy, jako jsou rovná práva a svobody pro všechny občany. Dále tu je pojem „reprezentace“: politická moc reprezentuje vůli občanů. Politické strany formulují a prosazují zájmy těch, kteří je zvolili.

Tento rámec se rozpadá. Jak napsal Václav Bělohradský, stírá se hranice mezi ustavenými pravidly a korupcí. Pravidla se upravují podle toho, jaké korupční tlaky na ně působí. Není to tak, že by pravidla mohla omezit korupční tlak, protože tato pravidla již jsou v mocenském prostoru korupce.

Nebo otázka politické reprezentace. Zvlášť u levicových stran v celé Evropě vidíme, že chronicky zklamávají své voliče. Koho vlastně reprezentují, když ve své reálné politice plní agendu neoliberalismu, v podobě občas mírné, občas tvrdé. V polistopadové historii to nakonec byla ČSSD, která v druhé polovině devadesátých let prosadila odstátnění bank a dokončila tím zavedení běžného neoliberálního modelu, který Klausova vláda zavést nedokázala nebo nechtěla.

Levicoví voliči jsou na tom hůře než pravicoví, protože o své politické reprezentaci předem vědí, že bude reprezentovat někoho jiného. Politické reprezentování či zastupování se však vytrácí obecně. Jaké zastupování, když politické strany od okamžiku zvolení nemusejí skládat účty svým voličům a jednají podobně jako feudálové: žijí z daní občanů, ale rozhodují se, jako by občané byli poddaní. Občané mají právo demonstrovat nebo stávkovat, ale vláda to může ignorovat a nic se neděje.

Volby se podobají aktu, jímž se nevolí zastupitelé, nýbrž se potvrzuje moc těch, kteří již vládnou. Mění se možná jednotlivé postavy nebo strany u moci, ale nemění se způsob vlády. Jak je to s pluralitou politických stran, když všechny strany v základních otázkách jednají, jako by byly součástí jedné velké strany s různými frakcemi. Různé programy, různá hesla a politici, ale stejná reálná politika lišící se v detailech.

Tyto detaily samozřejmě mohou mít vliv na mnoho věcí. Třebaže v zemi, kde se šíří xenofobní nebo rasistické nálady, zůstane řeč o právech menšin pouhou rétorikou, tak už jenom to, že se tato agenda dostane do veřejného prostoru, mění se vnímání celé této otázky. Přinejmenším se tím nastolí hledisko, které čelí hledisku xenofobnímu a rasistickému.

Reálná politika demokratických stran, co se týká globálního kapitálu, světové chudoby, ekologické krize, je jednotná, pluralitní je v detailech, v dílčích krocích, o kterých všichni vědí, že to hlavní problémy nevyřeší (větrné elektrárny nebo jiné alternativní zdroje energie samy o sobě nezastaví globální ekologickou krizi). Pluralita politických stran se tak smrskává na pluralitu detailů. Pokud by se pluralita politických stran měla obnovit, musela by tu být aspoň jedna strana, která by v těchto základních věcech měla odlišnou reálnou politiku. Tuto stranu by však ostatní strany nazvaly nedemokratickou.

Co by muselo nastat, aby se tento systém reformoval, aby obnovil svou vlastní formu? Otázka, zda jej lze reformovat, je v naší situaci věcí víry. I když nevíme, jak konkrétně by tato reforma vypadala a která společenská síla by ji provedla, přesto věříme, že tento systém se vypořádá s vršícími se problémy.

Pak je to stejné, jako věřit v jiný systém. Nevíme sice, jak jej v reálné politice nastolit a jak by měl přesně vypadat, ale věříme, že jej nastolit lze. Lépe řečeno, k této víře máme stejné oprávnění jako ti, kteří věří v reformovatelnost dnešního systému. Není víra v jiný systém realističtější?