Už bych zase musel prohodit půllitr zavřeným oknem, ale naštěstí jsme seděli na předzahrádce pod velkým deštníkem. A to chodím do naší hospody ve starém srubu na sídlišti Višňovka jen málokdy a pečlivě si vybírám kam, spíše ke komu si sednu.

Srub tu zbyl z dob, kdy místo paneláků, dnes povětšině už zateplených a obílených pastelovými barvami, tu býval višňový sad. Ve srubu prý bydlíval jeho hlídač, později v něm byla pionýrská klubovna, stále méně využívaná. Po převratu, jak pionýr zanikl, měl se srub dokonce bourat, ale naše OF ho tehdy zachránilo a prosadilo (takovou moc OF tehdy u nás mělo), aby v něm byla hospoda. Prosadilo to i přes protesty obyvatel sídliště, kteří nechtěli, aby je v noci budil křik opilců.

Obavy to byly kupodivu liché — dnes tu mnozí z nich pravidelně sedávají, před dvaadvacátou pan hospodský přestane okýnkem vydávat na předzahrádku pivo a lidé, nikoli opilci, se pokojně rozcházejí. Také uvnitř hospody vládne poměrný klid, ba někde se u stolu hrají i šachy. A často se stane, že kdyby nebylo mezi osazenstvem několik žen, nikdo by nekouřil. Byly to však docela švarné paničky, s nimiž se majitel hospody, dosud ještě jsoucí muž, snažil více sblížit. Používal k tomu svých lstivých zelených očí a klínů, které jim, jak se hloupě říká, valil do hlavy. Paničky při každém šluku přivíraly oči, jak dělávají naše kočky, když se strašlivě nudí, a tak jsem vyšel s pivem ven.

Na předzahrádce jsem si přisedl k člověku, s nímž si tykám od dob, kdy jsme ještě před převratem pracovali v jednom podniku a on byl štukatér; muž sympatický. Vyhodnotili jsme, že osazenstvo této sídlištní hospody je spíše pravicové, což dokládal i trs bicyklů ve stojanu, pěkně drahých. Vedle nich moje kolo, favorit z poloviny šedesátých let, působil levicověji, než odpovídá mému smýšlení. Proto připusťme, že ne všechna drahá kola musela být tak pravicová, některá byla jenom náročně sportovní a trošku i levicová. Kolega bývalý štukatér mi radil, že by favorit šel vylepšit, kdybych si na něj přivázal golfovou hůl.

Tak jsme se pěkně bavili, když tu kolega štukatér jen tak podotkl, že u počátku všeho tohoto zbohatlictví, které pokoutně komentujeme, stojí bývalý prezident Havel, muž zbohatlických manýr. Aha, takhle mi kolega váže na kolo golfovou hůl, pomyslel jsem si a usmál se. - A ten jeho kriminál, to bylo pěkně fešácké vězení, dodal znale. Nevěděl jsem, jak ve hře pokračovat. - On nebyl disident, ale prominent, kterej si, když my jsme lezli po lešení, jezdil v mercedesu, a západní centrály ho velkoryse honorovaly. - Náhle jsem pochopil, že nejde o hru, ale že jsem si sedl k zatraceně špatnému stolu. Mám snad začít bránit Václava Havla? Proto jsem jenom podotkl, že v tom fešáckém kriminále málem na smrt onemocněl a díky tomu a tlaku těch západních centrál se vůbec dostal ven. A dál už nebudu nic říkat, ať si, vůl, mele, co chce.

Vzpomněl jsem si, že za komunistů to býval sympatický muž a já mu tehdy dal číst strojopisně opsané Dopisy Olze. — Dopisy Olze nečetls? Jen tak jsem ucedil. — No, to bys měl jako novinář vědět, že papír snese všechno, poučil mě štukatér, šak je to, jak jistě víš, velkej dramatik. - Ačkoli jsem měl toliko druhé pivo, a štukatér asi třetí, dostal jsem zase chuť prohodit půllitr zavřeným oknem, naštěstí jsme, jak říkám, seděli venku. Náhle nevěda, co dál, dal jsem si fernet, to prý pomáhá. A když jsem si, jen kvůli Havlovi, jinak to dělám vzácně, dal ještě jeden, kolegovi naproti se gypsovitě odul obličej, v němž jako by vězela zaseknutá štukatérská špachtle. Skutečný hlupák, jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml?

Pomocí fernetu jsem odsunul štukatéra do mlhy a normálně se mi začalo po Havlovi lidsky stýskat. Znovu jsem si v duchu dával dohromady prostor, který on vytvořil a který nechci, aby se hroutil. Jeho hry jsou mimoděk návodem, jak snášet realitu — nikoli jak se nad ni povznést, ale jak ji povznést do zábavnější i filosofičtější sféry, ba do prostoru, v němž je možno počítat s vyšší mocí, takže takhle vzdělanou realitu člověk pak může bez obav respektovat. Svobodně, bez postranních úmyslů: Aniž by se povyšoval, jiné ponižoval, vysmíval se jim nebo je urážel. Úzkost z reality Havel transformuje do tvůrčí síly, jíž se pak člověk může klidně podřídit. To je Havel jako politik, který neslouží žádné ideologii, žádnému stranickému programu, a přesto člověk cítil, že celkem pokorně sloužil — té povznesené realitě.

Zvláštní na tom je, že při stavbě, tavbě, tvorbě povznesené reality Havel nic a nikoho neodvrhuje, po křesťansku řečeno je ke všem a ke všemu stejně pozorný, protože taková je povaha reality. Už dříve mi napadlo, že Havel zvláštním způsobem — jako dramatik, politik a občan — dává dohromady jakousi postmoderní „horskou řeč“, v níž „blahoslavení chudí v duchu dosáhnou božího království“ (vliv druhého fernetu), i když třebas jezdí v mercedesu. Jeho „horská řeč“ je východiskem z krizí, do nichž neustále upadáme. Nejsou to tedy toky peněz, ale schopnost trýznit se příznivějším pohledem na svět. Pod nezanedbatelným vlivem druhého fernetu bych řekl, že Havlův svět jako by se skládal z Jana Nerudy, Boženy Němcové, Mahátmy Gándího, sira Winstona Leonarda Spencera Churchilla, V + W, Ivana Magora Jirouse, Jana Amose Komenského a ještě někoho. Kritizovat jeho dílo nemá smysl, protože vše, co vytváří, je integrální součástí jeho „horské řeči“, v níž své místo mají i zmetky a zmetci, jako třeba já nebo tenhleten můj vůl kolega štukatér.

Proto se mi tak moc stýská po Havlovi a přál bych si, aby byl zase prezidentem.