Fernet a Havlova „horská řeč“

Ondřej Vaculík

V hospodě může dojít k nejrůznějším setkáním. A také se zde člověk dovídá neuvěřitelné věci. Například to, že u počátku všeho současného zbohatlictví stojí bývalý prezident Havel, který nebyl disidentem, ale prominentem a jezdil v mercedesu.

Už bych zase musel prohodit půllitr zavřeným oknem, ale naštěstí jsme seděli na předzahrádce pod velkým deštníkem. A to chodím do naší hospody ve starém srubu na sídlišti Višňovka jen málokdy a pečlivě si vybírám kam, spíše ke komu si sednu.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Srub tu zbyl z dob, kdy místo paneláků, dnes povětšině už zateplených a obílených pastelovými barvami, tu býval višňový sad. Ve srubu prý bydlíval jeho hlídač, později v něm byla pionýrská klubovna, stále méně využívaná. Po převratu, jak pionýr zanikl, měl se srub dokonce bourat, ale naše OF ho tehdy zachránilo a prosadilo (takovou moc OF tehdy u nás mělo), aby v něm byla hospoda. Prosadilo to i přes protesty obyvatel sídliště, kteří nechtěli, aby je v noci budil křik opilců.

Obavy to byly kupodivu liché — dnes tu mnozí z nich pravidelně sedávají, před dvaadvacátou pan hospodský přestane okýnkem vydávat na předzahrádku pivo a lidé, nikoli opilci, se pokojně rozcházejí. Také uvnitř hospody vládne poměrný klid, ba někde se u stolu hrají i šachy. A často se stane, že kdyby nebylo mezi osazenstvem několik žen, nikdo by nekouřil. Byly to však docela švarné paničky, s nimiž se majitel hospody, dosud ještě jsoucí muž, snažil více sblížit. Používal k tomu svých lstivých zelených očí a klínů, které jim, jak se hloupě říká, valil do hlavy. Paničky při každém šluku přivíraly oči, jak dělávají naše kočky, když se strašlivě nudí, a tak jsem vyšel s pivem ven.

Na předzahrádce jsem si přisedl k člověku, s nímž si tykám od dob, kdy jsme ještě před převratem pracovali v jednom podniku a on byl štukatér; muž sympatický. Vyhodnotili jsme, že osazenstvo této sídlištní hospody je spíše pravicové, což dokládal i trs bicyklů ve stojanu, pěkně drahých. Vedle nich moje kolo, favorit z poloviny šedesátých let, působil levicověji, než odpovídá mému smýšlení. Proto připusťme, že ne všechna drahá kola musela být tak pravicová, některá byla jenom náročně sportovní a trošku i levicová. Kolega bývalý štukatér mi radil, že by favorit šel vylepšit, kdybych si na něj přivázal golfovou hůl.

Tak jsme se pěkně bavili, když tu kolega štukatér jen tak podotkl, že u počátku všeho tohoto zbohatlictví, které pokoutně komentujeme, stojí bývalý prezident Havel, muž zbohatlických manýr. Aha, takhle mi kolega váže na kolo golfovou hůl, pomyslel jsem si a usmál se. - A ten jeho kriminál, to bylo pěkně fešácké vězení, dodal znale. Nevěděl jsem, jak ve hře pokračovat. - On nebyl disident, ale prominent, kterej si, když my jsme lezli po lešení, jezdil v mercedesu, a západní centrály ho velkoryse honorovaly. - Náhle jsem pochopil, že nejde o hru, ale že jsem si sedl k zatraceně špatnému stolu. Mám snad začít bránit Václava Havla? Proto jsem jenom podotkl, že v tom fešáckém kriminále málem na smrt onemocněl a díky tomu a tlaku těch západních centrál se vůbec dostal ven. A dál už nebudu nic říkat, ať si, vůl, mele, co chce.

Vzpomněl jsem si, že za komunistů to býval sympatický muž a já mu tehdy dal číst strojopisně opsané Dopisy Olze. — Dopisy Olze nečetls? Jen tak jsem ucedil. — No, to bys měl jako novinář vědět, že papír snese všechno, poučil mě štukatér, šak je to, jak jistě víš, velkej dramatik. - Ačkoli jsem měl toliko druhé pivo, a štukatér asi třetí, dostal jsem zase chuť prohodit půllitr zavřeným oknem, naštěstí jsme, jak říkám, seděli venku. Náhle nevěda, co dál, dal jsem si fernet, to prý pomáhá. A když jsem si, jen kvůli Havlovi, jinak to dělám vzácně, dal ještě jeden, kolegovi naproti se gypsovitě odul obličej, v němž jako by vězela zaseknutá štukatérská špachtle. Skutečný hlupák, jak je možné, že jsem si toho předtím nevšiml?

Pomocí fernetu jsem odsunul štukatéra do mlhy a normálně se mi začalo po Havlovi lidsky stýskat. Znovu jsem si v duchu dával dohromady prostor, který on vytvořil a který nechci, aby se hroutil. Jeho hry jsou mimoděk návodem, jak snášet realitu — nikoli jak se nad ni povznést, ale jak ji povznést do zábavnější i filosofičtější sféry, ba do prostoru, v němž je možno počítat s vyšší mocí, takže takhle vzdělanou realitu člověk pak může bez obav respektovat. Svobodně, bez postranních úmyslů: Aniž by se povyšoval, jiné ponižoval, vysmíval se jim nebo je urážel. Úzkost z reality Havel transformuje do tvůrčí síly, jíž se pak člověk může klidně podřídit. To je Havel jako politik, který neslouží žádné ideologii, žádnému stranickému programu, a přesto člověk cítil, že celkem pokorně sloužil — té povznesené realitě.

Zvláštní na tom je, že při stavbě, tavbě, tvorbě povznesené reality Havel nic a nikoho neodvrhuje, po křesťansku řečeno je ke všem a ke všemu stejně pozorný, protože taková je povaha reality. Už dříve mi napadlo, že Havel zvláštním způsobem — jako dramatik, politik a občan —  dává dohromady jakousi postmoderní „horskou řeč“, v níž „blahoslavení chudí v duchu dosáhnou božího království“ (vliv druhého fernetu), i když třebas jezdí v mercedesu. Jeho „horská řeč“ je východiskem z krizí, do nichž neustále upadáme. Nejsou to tedy toky peněz, ale schopnost trýznit se příznivějším pohledem na svět. Pod nezanedbatelným vlivem druhého fernetu bych řekl, že Havlův svět jako by se skládal z Jana Nerudy, Boženy Němcové, Mahátmy Gándího, sira Winstona Leonarda Spencera Churchilla, V + W, Ivana Magora Jirouse, Jana Amose Komenského a ještě někoho. Kritizovat jeho dílo nemá smysl, protože vše, co vytváří, je integrální součástí jeho „horské řeči“, v níž své místo mají i zmetky a zmetci, jako třeba já nebo tenhleten můj vůl kolega štukatér.

Proto se mi tak moc stýská po Havlovi a přál bych si, aby byl zase prezidentem.

    Diskuse
    JG
    July 12, 2011 v 19.19
    očekávání a realita
    Nezdá se mi, že by onen štukatér byl přímo vůl jen proto, že ze svých trablů obviňuje Havla. Je stále viditelnější, že Václav Havel má blíže než ke světu štukatérů k těm, kdo mají vliv a mohou mu být užiteční (např. postavit knihovnu). To není výtka, ale konstatování. A pokus pochopit ty, kteří do této osoby projektovali mnoho svých přání a nyní se cítí podvedení. A možná leckteré argumenty nemá štukatér ze své hlavy, ale od těch majitelů drahých bicyklů, kteří tady už dvacet let šíří atmosféru, že jakýkoli projev idealismu je podezřelý a co chartista to bolševik a že nebýt zrádce Havla, mohl si každý občan pověsit vlastního komunistu...
    PM
    December 22, 2011 v 20.23
    Ano pane Gombíři, ta posloupnost souhlasí
    Obětí následků neznalosti nutných předpokladů demokratického režimu byl ponejprv Havel jako politik a poté štukatér jako občan.