Energie jen pro někoho
Tomáš TožičkaZapnout rádio, uchovávat potraviny v lednici, svítit, vařit. To jsou věci, které jsou pro nás tak běžné, že už o nich ani neuvažujeme. A přitom to na většině planety není žádná samozřejmost.
Když si připravujeme teplé jídlo, spouštíme pracovní stroje či vybavení, zapínáme si rádio, televizi či hudební přehrávač, když se dopravujeme do práce nebo za přáteli, když si večer rozsvítíme světlo, když se jdeme umýt... Pokaždé využíváme některý z moderních zdrojů energie. Ani nám nepřijde, jak je úžasné, že všechny tyto možnosti můžeme využívat.
Na globální úrovni, nemá vůbec žádný přístup k elektrické energii každý čtvrtý člověk. Přes půl miliardy lidí tak nemá možnost využívat večer elektrické světlo, má jen omezené možnosti poslouchat rádio. Tito lidé nemohou využívat moderních komunikačních technologií, nebo využívat modernější technologie pro své podnikání. Kvůli chybějící elektrifikaci venkovských škol a zdravotních center nemají přístup k adekvátnímu vzdělání a zdravotní péči, zaměstnanci těchto institucí mají jen omezené možnosti vlastního rozvoje.
Přes 2,6 miliardy lidí závisí ve své energetické spotřebě na různých formách biomasy — palivovém dřevu, dřevěném uhlí, sušeném zvířecím trusu. Tato energie je využívána především na vaření. Velká část těchto lidí — především ženy, trpí zdravotními problémy, které působí zplodiny z pálení. Podle mezinárodní zdravotnické organizace zemře v důsledku působení kouřových zplodin na 1,4 miliony obyvatel. A jsou to zase především ženy, které věnují i několik hodin denně obstarávání paliva. K tomu můžeme ještě připočíst čas, který musí strávit čerpáním a donáškou vody.
V roce 2000 byla na Miléniovém summitu OSN schválena deklarace, z níž se zrodily Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs). Tento zatím nejambicióznější planetární projekt si vytkl za cíl, zásadně snížit na globální úrovni všechny formy extrémní chudoby. Je zajímavé, že otázka zajištění moderních zdrojů energie pro nejchudší obyvatele a oblasti se v těchto cílech neobjevila.
Při tom se tu objevil úkol zpřístupnit rozvojovým zemím výhody nových technologií především v informační a komunikační oblasti. Ovšem tato, pro rozvoj jistě důležitá, výhoda bude sloužit jen a pouze těm, kteří budou moci využít elektrické energie.
To však platí o mnoha rozvojových cílech. Jen těžko budeme moci snižovat dětskou úmrtnost či úmrtnost rodiček, když desetitisíce zdravotních center a jejich zaměstnanců nebudou mít přístup k elektřině.
Pokud chceme zlepšit stav vzdělání a také omezit genderové překážky k jeho dosažení, je rovněž nezbytné, aby učitelé i školy měly přístup k energii, aby na farmách mohli využít moderní a udržitelné zdroje místo toho, aby se věnovali shánění paliva a donášce vody.
Fosilně nukleární energetika je dnes už už zaostalá jako paroloď, ale majitelé hamrů také označovali parní stroj za nesmysl. Co by všem přeplacení výzkumníci jádra dělali, kdyby jim sebrali jejich těžce dotovanou hračku? Museli by začít pracovat přemýšlet a neměli by čas na psaní propagačních agitek pro ČEZ.
Samozřejmě, že veškerý materiál potřebný na elektrifikaci odlehlých oblastí je možno vyrobit pomocí energie z OZE. Zvláště, kdyby se výroba komponent přesunula do cílových zemí, kde je možnost využití OZE mnohem větší.
Také já považují za důležité zajistit všem lidem dostup k elektrické energii a tím i všem výhodám, které z toho plynou. A souhlasím, že v řadě oblastí může být velice dobrým řešení ostrovní režim postavený hlavně na obnovitelných zdrojích. Je však nutné zajistit spolehlivý servis, dostupnost náhradních součástek a možnost výměny částí systému po vypršení jejich životnosti. A také případné vyřešení zálohování v důležitých případech (třeba nemocnice).
Ale to bude možné jedině tehdy, jestliže průmyslové státy dokáží potřebné zařízení vyprodukovat efektivně a ve velkém množství (tedy i lacině). A tomu se opravdu nepomůže, jestli se odstaví a zakáží zdroje, které produkují elektřinu efektivně a tím i levně. Právě naopak.
V tomhle směru jsou asi férovější třeba Karel Dolejší a John Michael Greer (viz články Karla Dolejšího a jeho překlady Greera v Britských listech nebo originální Greerovi texty), kteří jsou také proti jádru a fosilním zdrojům ale na rozdíl od Vás si uvědomují více limity obnovitelných zdrojů a jejich závislosti na moderní integrované technické civilizaci. Přiznávají tak, že jejich představa budoucího vývoje lidstva je ke společnosti bez elektřiny a „blízké přírodě“. Tedy života v komunách podobných těm, jaké Vy chcete v Africe měnit. Jejich představa je, že společnost v Evropě elektřinu nakonec odvrhne a změní se spíše k obrazu komun, které ještě žijí třeba v Africe. V tom případě by ovšem bylo trochu nesmyslem napřed komunity v rozvojových zemích na výdobytky technické civilizace přivyknout, když předpokládáme, že je budou muset hned opouštět.
Pane Tožička, Váš článek je velice pěkně napsaný. Ukazuje obrovské výhody, které díky stabilnímu přístupu k elektrické energii tady v Evropě mám. A také to, že by bylo férové a správné se podílet na tom, aby i v rozvojovém světě se všem tento přístup umožnil. V každém případě to bude náročná záležitost a metody i možnosti cest k tomu jsou různé zaslouží si vážnou diskuzi. Bylo by však moc dobré, kdyby se Vám při ní podařilo překonat Vaše ideologická klišé a zatemnění.