Je zítřek v našich rukou?
Roman KandaU příležitosti výročí narození Karla Kosíka rozvádí autor některé momenty filozofova eseje „Zítřek je v našich rukou“. Kosíkův text je totiž aktuální i s ohledem na dnešní debatu o alternativě, vizi a utopii.
V těchto dnech si připomínáme výročí narození filozofa Karla Kosíka (26. června 1926 — 21. února 2003). Rád bych v této souvislosti poukázal na některé inspirace, jež může přinést četba jediného Kosíkova textu — eseje „Zítřek je v našich rukou“, který vyšel v Literárních novinách (1/1958). Zdá se mi totiž, že esej má co říct i v kontextu aktuálních diskusí o alternativě, vizi a utopii.
Drobnomalba a perspektiva
Představa zítřka je pro mnohé spojena s utopií. Budoucnost neznáme, imago její možné podoby ukládáme do literárních děl, obrazů, ideologických projektů. Utopie nahlíží na zítřek jako na něco ne-přítomného, a zakládá tak mezi dneškem a zítřkem přeryv, diskontinuitu. O to pečlivěji však bývá obraz budoucnosti „namalován“. Kosík proto přirovnává utopisty k mistrům drobnomalby, kteří vytvářejí obraz sytých barev a spletitých detailů; jejich drobnomalba je hledáním odpovědí na otázky: Jak budou lidé žít v budoucnosti? Jakými technologiemi budou obklopeni? Bude existovat stát? Jakou povahu bude mít ekonomika? Tyto otázky jsou ve své konkrétnosti a nahodilosti nezodpověditelné. Proto drobnomalba nemůže být věrným obrazem budoucnosti (kterou nedokážeme nahlédnout v její detailní úplnosti), ale zůstává právě jen utopickou představou.
... v této přezrálé společnosti už nikdy žádné šetření nepomůže ...
Je to v jistém smyslu spíš naopak.
... jenom veřejné subvenční stimuly uspořádané tak, aby byly procesem společenského zhodnocování veřejných rozpočtů mohou ekonomiku rozpohybovat a veřejné rozpočty znovu naplnit ...
naopak dnešní tzv. šetření bude vyžadovat ještě větší šetření zítra ...
To bude celý efekt ...
Jsme na křižovatce.
Buď nekonečné nikdy nekončící zadlužování ...
... nebo TAK VELKÝ podíl veřejných rozpočtů na HDP ve vhodné struktuře daní a TAK EFEKTIVNĚ uspořádaný koloběh veřejných stimulů ... aby se tento koloběh veřejných stimulů SÁM stal zhodnocováním veřejných rozpočtů ...
Soukromý zisk reálnou výrobu ve Starém vyspělém, kapitálově saturovaném světě už není schopen zachránit, rozpumpovat ... a obnovit následně welfare state a veřejné zdroje ...
to bylo možné dříve - a podle mého názoru to je navždy pryč ...
... dílčí změna už nepomůže ...
Skandinávie a Island nejsou endemité, které nelze přesadit.
Je to Cesta ...
"Šetření" je vlastně akcelerované vysávání veřejných financí do prostoru nadnárodních koncernů. Rétorika šetření je jen trik, vějička na "odpovědně myslící" občany. Zároveň si tím politické strany podřezávají větev pod vlastní zadnicí, neboť stále zmenšují pole vlastního rozhodování.
Cesta znamená zbavit se fatalismu, že existují nevratné procesy, že je vše "dáno". Naopak: souhlasím s tím, že stojíme na křižovatce.
Já mám velké problémy s vírou v socialismus, i když by to jistě byla krásná a humanistická budoucnost. Důvody jsou dva:
1. Buď by byla ona příští soc. společnost ekonomicky organizována netržně - a pak nás čekají neduhy dobře známé z minulého režimu (nevýkonnost, nekvalita, nedostatek zboží atd.). Ani superpočítač nemůže tržní interakci nahradit.
2. Anebo by byla organizována tržně - a pak mě ani p. Heller (ačkoliv v řadě věcí je mi jeho projekt sympatický) nepřesvědčil, že by to nebyl vlastně kapitalismus v bledě modrém (trh nepochybně přináší neúspěch, krachy firem, nezaměstnanost), resp. by se takový systém v kapitalismus mohl snadno zvrtnout (moc manažerů, kterou uznal jako nebezpečí i p. Heller).
Takže: není nakonec lepší přece jen snažit se reformovat ten starý zlý kapitalismus (s tím, že z toho nakonec něco dosud neznámého a nepředstavitelného může vzejít). Uvědomuji si, že příznivá situace poválečných let je pryč, ale dnes by zase mohly působit jiné okolnosti (kdyby se např. spojily různé segmenty ohrožených středních vrstev - viz Keller). Možná, že na těch madridských nebo athénských ulicích se skutečně sociální background pro něco nového rodí...
Politické strany jednoduše odepsat nelze, protože nikdo jiný v liberálnědemokratickém systému nemůže ani kandidovat ve volbách, ani vládnout. Ostatně ono lidové hnutí od Lisabonu po Athény je tak zoufale neúspěšné právě proto, že se nedokáže přetavit v politickou sílu schopnou disponovat mocí. V tomto je třeba se učit od soudruha Lenina, ten by se současnému agorovému tlachání smál. Lidé mluví a velkokapitál spokojeně vládne...
Pokud jde o ten trh: není trh jako trh. Trh je něco jako "forma", o jehož "obsahu" rozhoduje struktura vlastnických vztahů. Trh existoval i v nekapitalistických společnostech. Takže pokud bychom chtěli uvažovat nekapitalistickou společnost, nešlo by o likvidaci trhu, ale o restrukturalizaci vlastnických vztahů. Ostatně družstevní hospodaření je už reálně existující alternativou - a nemusí jít jen o malá družstvíčka.
K těm politickým stranám: jsem opravdu přesvědčen, že nové politično se nezrodí z polit. stran. To se skutečně rodí na "ulici" (ten termín nerad používám, obvykle ho používají politici k tomu, aby démos nějak degradovali). Tím politické strany neodepisuji, ale pokud je má čekat nějaká obroda, pokud se má politika zase "politizovat", pak asi jen po této lekci ze strany občanských nepokojů. To je globální proces, Bohuslav Sobotka to, při vší úctě, asi nevytrhne.
Je to všechno ještě nezralé, nejisté, nevíme, co bude, nevíme, co vlastně vidíme a čeho jsme svědky. Ale asi cítíme, že takhle to dál nepůjde.
O prázdninách se asi revoluce dělat nedají:D
Občanská společnost se musí stát motorem změn - ale pokud chce být i "vykonavatelem", musí se změnit (fakticky) v politickou stranu, jinak to nejde. Takže se v tomto víceméně shodujeme. Založení celoevropské radikálně levicové strany, to je samozřejmě také alternativa - zejména v případě, že by současné socdem definitivně zklamaly (mnohé západní socdem jsou nenapravitelně ztracené).
Poslední poznámka k terminologii: na to si musíme dát pozor, kolegové z přír. věd naši humanitní pojmovou rozevlátost často oprávněně kritizují. Hned v první větě jsem však definoval, jak pojem utopický (pro účely svého příspěvku) užívám, tedy tradičně. V tomto smyslu současný totální kapitalismus (pěkný termín:)) samozřejmě utopií není, neboť evidentně uskutečnitelný je. Utopická (a tak to ten Žižek myslel) je víra v jeho trvalou udržitelnost. A zde nemám problém souhlasit...
Rozhodně jsem dalek naivního očekávání, že slušní občané založí slušnou politickou stranu. Zde v diskusích takovou představu naopak pokaždé kritizuji. O to tu nejde. Otázka totiž zní: co (z)mohou polit. strany, když se politika zmenšila na malé políčko a to stále podstatnější se rozhoduje ve strukturách nepolitických? Nechci se opakovat, proto odkazuji na svůj stručný vstup pod Slačálkem (http://www.denikreferendum.cz/clanek/11033-svobodo-slysis-na-jmeno-sprostota): Pondělí, 4.Července 2011, 11:05:1. Demonstrace v Athénách jsou takovým projevem repolitizace. Ovšem začalo to už v Seattlu (na který se dnes, mám dojem, nějak pozapomíná...).
Jsou to však opravdu jen symptomy roztroušené po dnešku jako střepy na ploše stolu. Souvislou strukturu to asi ještě nedává.
Některé zajímá holt víc Verne než reálná budoucnost, njn:)
Pepík Heller ale spojuje svůj samosprávný socialismus s dost odlišnou materiálně technickou základnou civilizace, kde už dominují - nejenom pouze jsou - silně sofistikované výrobní síly ovládané kognitariátem ...