V těchto dnech si připomínáme výročí narození filozofa Karla Kosíka (26. června 1926 — 21. února 2003). Rád bych v této souvislosti poukázal na některé inspirace, jež může přinést četba jediného Kosíkova textu — eseje „Zítřek je v našich rukou“, který vyšel v Literárních novinách (1/1958). Zdá se mi totiž, že esej má co říct i v kontextu aktuálních diskusí o alternativě, vizi a utopii.

Drobnomalba a perspektiva

Představa zítřka je pro mnohé spojena s utopií. Budoucnost neznáme, imago její možné podoby ukládáme do literárních děl, obrazů, ideologických projektů. Utopie nahlíží na zítřek jako na něco ne-přítomného, a zakládá tak mezi dneškem a zítřkem přeryv, diskontinuitu. O to pečlivěji však bývá obraz budoucnosti „namalován“. Kosík proto přirovnává utopisty k mistrům drobnomalby, kteří vytvářejí obraz sytých barev a spletitých detailů; jejich drobnomalba je hledáním odpovědí na otázky: Jak budou lidé žít v budoucnosti? Jakými technologiemi budou obklopeni? Bude existovat stát? Jakou povahu bude mít ekonomika? Tyto otázky jsou ve své konkrétnosti a nahodilosti nezodpověditelné. Proto drobnomalba nemůže být věrným obrazem budoucnosti (kterou nedokážeme nahlédnout v její detailní úplnosti), ale zůstává právě jen utopickou představou.

Marx je v tomto smyslu antiutopický, jak říká Kosík, „analyzuje současnost, aby v ní odhalil reálné síly, jež provedou převrat společenských poměrů. V tom je rozdíl Marxovy perspektivy od Campanellovy utopie“. Perspektiva nerozlučuje dnešek a zítřek, nýbrž hledá v přítomnosti zárodky budoucího. Je tu také rozdíl ideologický. Utopie spočívá na dichotomii dobra a zla, má manichejskou strukturu: dnešek je zlo, zítřek dobro. Perspektiva ovšem neuvažuje o dnešku jako o zlu, naopak nachází a interpretuje rozpory a krize, které představují trhliny v systému, a vidí je jako jakési světelné štěrbiny, průzory do budoucnosti.

Utopičnost totálního kapitalismu

Současný kapitalismus (který navrhuji nazývat kapitalismem totálním) je ve svých totalizujících nárocích utopický mimo jiné tím, jak interpretuje vlastní krizi. Neumí ji pojmout jinak, než jako momentální problém v totálním a „věčném“ tělese kapitalistické ekonomiky; jako přechodný výkyv, který je nutno vyřešit, aby v budoucnosti bylo lépe. Tak dochází k degradaci přítomnosti na pouhou prozatímnost, během níž je nutno přijmout bolestivá restriktivní opatření v ekonomice, abychom zachránili budoucnost svou a svých dětí. Rétorika utahování opasků i podoba vládních reforem má tento utopický ráz: dnešní askeze jakožto příslib zítřejší hojnosti.

Začátek devadesátých let byl plný sdíleného utopického očekávání: utáhneme si opasky, a tím pro sebe připravíme lepší budoucnost — vyšší životní úroveň, lepší vzdělání atd. Jenže ukázalo se, že budoucnost může být dneškem vytunelována, pokud už v dnešku nejsou založeny principy (například právní), na nichž má fungovat zítřek. Žádná „mimořádná opatření“ (například úsporná) nemohou být řešením. Znamenají jen to, že se dnešek propadne do chaosu a budoucnost se stane přeludem. Kosík píše: „Cílem života je život sám, nikoli představa budoucího, nikdy neprožitého života, byť byla sebekrásnější.“

Vize budoucnosti totálního kapitalismu se jeví jako jasná. Je jí naprostá expanze globalizovaného kapitálu a absolutizace trhu coby univerzálního konceptu fungování společnosti. Tato utopická vidina má za následek stále tíživější situaci dneška, počínaje sociálními nepokoji a konče ekologickou krizí.

Řecko je náš dnešek i zítřek

Řecká krize a především návrhy na její řešení, které k řešení vést nemohou, ukazují neschopnost současného systému chápat krizi jako symptom budoucího — a možná v tom je paradoxně naděje, protože systém tak prokazuje svou dlouhodobou neudržitelnost.

Máme před sebou fotografie událostí v Řecku. Jsou na ní demonstranti, proti nimž stojí policie. Je to obraz našeho dneška. Ale jsou v něm obsaženy symptomy zítřka, které možná ještě neumíme rozpoznávat. Proč lidé demonstrují, je, zdá se, nabíledni. Cítí se oklamáni a ohroženi, demonstrují za svou důstojnost. Už toto představuje zřejmý posun. V době vrcholné postmoderny by demonstrace za lidskou důstojnost byla nejspíš ironizována pro svůj směšný patos. Dnes se situace proměňuje a možná je to jedna z otázek, která bude formovat budoucnost. Objevuje se tu však ještě jedna otázka: koho brání policisté? Pokud brání demokracii, potom ve jménu čeho je potlačován démos? Není dnešní potlačování občanů symptomem jejich zítřejší politické revolty?

Nové politično se nezrodí z lůna politických stran, ty už dávno představují služebný subsystém totálně kapitalistického „supersystému“. Nové politično se rodí právě teď, před našima očima, na Islandu, ve Španělsku a v ulicích Athén, kde se kdysi zrodila demokracie.

Zítřek je v našich rukou do té míry, do jaké jsme schopni svou energii neklidu, nespokojenosti a kritiky přetavit v občanskou aktivitu, která ovlivňuje dnešek.