Když občané nemohou vyjádřit svou nedůvěru vládě v referendu, je stávka jediným ústavním prostředkem. A kdo jiný, než odbory, by ji měl organizovat?

Odbory nestvořil komunistický režim, ten je pouze převzal, používal a zneužíval. Chtěl je přeměnit na poslušná pimprlata. Ale nikdy se to úplně nezdařilo. V srpnu 1968 se díky statečným odborářům podařilo uskutečnit Vysočanský sjezd KSČ, na který se sjelo přes tisíc delegátů z celé okupované republiky. Památný sjezd, pořádaný v továrně, odsoudil invazi, svolal generální stávku a ukázal světu pravdu o smýšlení občanů. Dalším hvězdným okamžikem našich odborářů byl listopad 1989. „My nejsme děti!“ Pamatujete na to skandování na nádvoří ČKD a na zmatený výraz Miroslava Štěpána, který tam přijel jako bůh otec a chtěl cosi blahosklonně plkat?

Náš dnešní bůh otec plká taky, rád by z odborů, které znovu nalezly svůj smysl, udělal přežitek, nedůležité spolkaře, pro které je politika cosi tak vznešeného, že ji nechávají „moudřejším“. Ty odboráře, kteří politiku chápou jako věc veřejnou, by chtěl za jejich odvahu trestat. Jeho razantní poradce, kdyby měl tu kompetenci, by prý odbory rovnou zakázal, protože by mohly porušovat (boží) zákon. Ministr financí do celého konfliktu vtáhl soudy jako důležitého bezprostředního aktéra, což představuje obrovské nebezpečí další politizace naší justice. To vše svědčí o tom, že vládu a její obročníky už zcela opustila rozvaha, že prožívají agónii. Zdechající kobyla vždy nejvíc kope, tentokrát se ale strefila do vlastní branky, protože v těch třech dnech, o které soud stávku oddálil, bylo vysloveno ještě dost nejapností z úst našich reformátorů, takže i mnoha lidem, co dosud váhali, došla jejich svatá trpělivost s touto pekelnou vládou a zúčastnili se čtvrteční demonstrace v Praze.

Byla jsem tam taky a zažila jsem i tu skrumáž v úzké Letenské ulici. Průvod demonstrantů se zastavil před budovou ministerstva financí, kde vyčkávala skupina lidí s nenávistnými transparenty, které odboráře označovaly za lůzu. Ministr financí, obklopený ochrankou, hlouček provokatérů vděčně pozdravil a „statečně“ vykročil proti zástupu. V televizi pak tvrdil, že chtěl zjistit, kvůli čemu se vlastně stávka a podpůrná demonstrace konají. Odpovědi, které na něj létaly z podrážděného zástupu, byly trefnější než to jedno vajíčko, rozbité na dlažbě, a jeden pomeranč, co zasáhl policistu chránícího skupinku s urážlivým transparentem o lůze. Dlouhý zástup zastavený v soutěsce se nebezpečně rozvlnil, ženy byly ochranně posílány dozadu a horníci se tlačili k předním řadám. Nebýt rozvahy předáka odborářů: Já ty horníky neudržím, okamžitě přivolejte posilu!, díky které se davem prodrali další policisté, došlo by k fyzickým střetům. Paniku trvající asi čtvrt hodiny si z balkónu fotografovali pobavení diváci - úředníci. Když jejich šéf konečně poslechl výzvy policie a odborářských předáků a ustoupil z vozovky, došli jsme už bez překážek k úřadu vlády. Tam odboráři vyložili z trakařů balíky slámy označené stručnými popisy, kolik peněz má vláda vrátit z kapes svých korupčníků do naší státní pokladny.

Během tříhodinové demonstrace, které se odhadem zúčastnilo patnáct set lidí, jsem slyšela i četla mnoho hesel. Nejvíc mě zaujalo toto: Vy nás strašíte ŘECKEM. Náš návrh je ISLAND! Složení demonstrace bylo různorodé, kromě odborářů, z nichž mnozí přijeli až z Moravy, jsem tam potkávala členy občanských iniciativ, studenty, rodiny s dětmi a také aktivní seniory. Mohlo nás být víc, ale je pravda, že tato demonstrace byla jen akcí na podporu stávky. A ta proběhla velkolepě. Předcházející arogantní hrozby a následné odsudky z úst našich reformátorů nemohou zakrýt skutečnost, že stávkující vzbudili u mnoha občanů respekt, a co je důležitější, že v nich vzbudili záblesk naděje. Dokonale zorganizovaná a provedená stávka ukázala, že odbory nejsou přežitkem komunismu ale moderním fenoménem, který je, jak věřím, schopen postupně sjednotit účelově atomizovanou společnost. Vlaky a metro zastavené na celý den symbolicky ukazují, že stojíme u křižovatky.

Obava slovutného ministra financí, že cílem stávky je škrtnout výsledky voleb, je oprávněná, pouze nepřesně formulovaná. Na škrty je tu on (oni). My, kteří známe význam slova reformy, si pro jejich kvalifikované tvůrce vybereme v nových volbách nové lidi. Teď už ne systémem hromadného kroužkování na kandidátkách zprofanovaných stran, což byl dobře míněný pokus, který však jen rozvlnil hladinu parlamentního rybníčku a vyloučil pár kaprů. Teď už musíme, i když je to velmi obtížné, založit novou politickou stranu (či strany) a přemluvit erudované a čestné lidi, co dosud váhali zaplést se s politikou, aby překonali svou nechuť a skepsi.

Čestných a chytrých lidí mezi námi žije dost, každý někoho takového zná, republika není plná lumpů! Ale vyhledat a sezvat k jednomu stolu pro jednu společnou věc tyto osobnosti bude náročná práce. A nedá se počítat s objektivní odezvou médií, to čekejme spíš klacky pod nohama. Příliš nás nepovzbudí ani roztříštěná občanská společnost, kterou dnes spojuje pouze opakované zklamání s českou politikou a strach z budoucnosti.

Strach je sice pojítkem, ale ještě nikdy nic nevyhrál.

Odvaha odborářů a všech, co stávku podpořili, je naopak prvním krokem k demisi vlády, k rozpuštění sněmovny a k vypsání voleb. Pokud se bůh otec bude vymlouvat, že na tohle nemá pero, pomůžeme mu je najít.