Na můj článek Kulturní festivaly a hosté ze zemí s nedemokratickými režimy reagoval Václav Kovář s článkem Zaplať a mlč!, kde zastává protichůdný názor. V polemice s jeho argumenty se pokusím svůj názor upřesnit.

Václav Kovář v hodnocení angažmá saúdského spisovatele vychází z názoru, že „těžko můžeme oficiálně reprezentovat něco, s čím vnitřně nejsme ztotožněni — leda bychom byli pokrytci.“ Ano, to neproblematicky platí v demokratických poměrech. Uvažování Václava Kováře je uvažováním člověka žijícího v prostředí, kde panuje svoboda slova. Avšak je to právě totalitní prostředí, tedy takové, kde za nesouhlas hrozí persekuce a represe, které nutí člověka k větší či menší míře nutného pokrytectví, názorové schizofrenii, veřejnému souhlasu a soukromému nesouhlasu. Totalitní (diktátorské, autoritářské) prostředí je největším nástrojem na výrobu pokrytectví v lidských dějinách. A hovoří-li Kovář o občanských postojích, každý může zapátrat ve své paměti, kolikrát veřejně (ve škole, v zaměstnání, v médiích, a nikoli doma nebo v hospodě) vyslovil nebo jinak projevil nesouhlas s komunistickým režimem — protože právě zásadní rozdíl veřejné/soukromé je tím, oč tu jde.

Nelze redukovat existenční tíží totalitního režimu na finanční stránku, jak to dělá Kovář: „Můžeme se pouze dohadovat, zda bylo motivací saúdských vyjednavačů na Světě knihy přesvědčení skutečné, nebo pouze finanční. Na celém problému to mění jen velmi málo.“ Vyjednavač (jde tu skutečně i o vyjednavače?) prostě dělá svou práci, za kterou je placen. Alespoň navenek musí se saúdským režimem souhlasit, musí dělat vnitřní kompromisy, ale bere to jako fakt. Kdyby nesouhlasil, mohl by tuto zajímavou práci ztratit a třeba dělat jinou, horší. Nemohou všichni emigrovat nebo se nechat uvěznit.

Členové saúdského organizačního týmu se na festivalu mimo jiné mohli dozvědět, že se nám v české demokracii žije relativně dobře, a návštěvníci se dozvěděli něco o poměrech u Saúdů. A pokud se nedozvěděli dost na festivalu, jsou tu svobodná média, aby doplňovala, případně kritizovala festival za to, že o poměrech v Saúdské Arábii informoval nedostatečně. Václav Kovář tvrdí, že jsem přehlédl, že „[v]eletrh Svět knihy se totiž nepokoušel vést žádný takový dialog. Neprezentoval žádného z utlačovaných spisovatelů, nepadlo ani slovo o cenzuře, či porušování lidských práv.“ Myslím, že nejsem tím, kdo by něco přehlédl. Od organizátorů vím, že na cenzuru se návštěvníci často ptali, a exilová literatura — nepočítajíc politologickou reflexi situace v Saúdské Arábii — byla tématem jedné debaty. Nebo v nevědomosti alespoň nežiji sám, protože ani Václav Kovář, ani já jsme se příznačně pro západní debaty neobtěžovali zjistit, proč nepřijeli například ti, které jsem zmínil v původním komentáři. A o to jde, ne?

Když jsem si znovu přečetl článek Alice Guthrie Jak může knižní veletrh uvést Saúdskou Arábii jako „čestného hosta”? z The Guardian, chtěl jsem také argumentovat, že když se zdá, že řadoví reprezentanti režimu svůj režim obhajují, často jde o známou propagandistickou rétoriku kličkujícího králíka. Ta primárně vlastně není propagandou, ačkoli se tak navenek jeví, ale sebezáchovnou (sobeckou) snahou v systému rozumně (pohodlně) existovat. Když Československo vystavovalo na Expo 58 v Bruselu, dostali čeští organizátoři oficiální instrukce, jak lidem a novinářům ze Západu odpovídat na problematické otázky ohledně režimu. Kdyby se bylo přišlo na to, že někdo odpovídal jinak, byl by postižen. Pak jsem však zjistil, že na literarni.cz jde o špatný překlad originálního článku, kde namísto, že Abdulláh Al-Násir „[b]yl jediný, kdo se na saúdském programu objevil, a to proto, že jde o nejvýřečnějšího obránce režimu“, Guthrie píše: „Že málo známému Abdullahu Al-Nasirovi se jako jedinému autorovi z programu pořadů podařilo přijet do Prahy, slouží jako nejvýmluvnější komentář [saúdského] režimu.“ Překladatel nechtěně označil saúdského spisovatele za propagandistu.

„Je tedy nutné znovu zopakovat, že roznětkou diskuze o cenzuře a potlačování lidských práv v Saúdské Arábii nebyla přítomnost Saúdské Arábie (potažmo jednoho saúdského autora) na Světě knihy, ale právě zahraniční kritika počínání pořadatelů veletrhu.“ Nepsal jsem svůj původní komentář proti kritice nedostatečně kritického přístupu organizátorů Světa knihy. Myslím však, že byla zaměřena špatným směrem na samotné pozvání Saúdské Arábie, a méně už na případný nedostatek kritiky vlastních odsouzeníhodných poměrů v této zemi. Je tedy nutné opakovat, že bez festivalu by diskuse ani jakákoliv kritika v médiích nemohly vzniknout.

Na závěr shrnuji. Pokládám za správné pozvat zemi jako Saúdská Arábie na kulturní festival. Do jaké míry měl nebo neměl program festivalu přistupovat k saúdskému režimu kriticky, je věcí diskuse. Avšak jedině tímto směrem by se měla podle mého názoru konstruktivní kritika festivalu ubírat. Odmítnout en bloc Saúdskou Arábii pokládám za výraz nedospělého liberálního postoje, který — poněkud prvoplánově, určitě však s dobrým a spravedlivým úmyslem — brojí proti všemu, s čím se asociuje diktatura, totalita, cenzura apod., tedy ne-demokracie.