Vláda a prezident výchovným tónem volají po vyjednávání a dialogu. Jenže ta samá vláda, přesněji ODS a TOP09 spolu s prezidentem občanům opakovaně vzkazují: my jsme zvoleni, my určujeme, co je pro vás správné, vy buďte poslušní a neodporujte. Titíž volení představitelé zároveň používají hanlivá a útočná označení pro jednotlivce a skupiny, které s koaličními aktivitami nesouhlasí. Tato vyjádření naznačují, že vláda ve skutečnosti o žádné vyjednávání nestojí.

Zdá se, že ideovým východiskem vlády je solipsismus. Vláda si je jista pouze existencí vlastní mysli, zatímco existence vnějšího světa a jakéhokoli myšlení v něm je nejistá. Vládní solipsismus je však selektivní, neboť vláda připouští existenci dalších myslí mimo hranice svého myšlení (prezident, Městský soud v Praze) a naopak má nevyjasněný vztah k součásti své vlastní mysli (Věci veřejné). Podobně selektivní solipsismus vykazuje i prezident, který připouští a někdy dokonce aktivně obhajuje existenci vlády (i když s výhradami).

Vláda svoji situaci vnímá jako jednorázovou hru s nulovým součtem. Proto uplatňuje agresívní strategii, která nebere ohled na vztahy s ostatními hráči a připouští pouze výsledek, kdy vítěz bere vše na úkor poražených. Selektivní solipsismus navíc umožňuje, aby vláda jednostranně vymezovala prostor pro hru a hru sama rozhodovala, případně samostatně vybírala rozhodčí a ve spolupráci s nimi kdykoli měnila herní pravidla.

Vyjednávání v demokratickém politickém systému je opakovanou hrou s nenulovým součtem. Hry se účastní široké spektrum partnerů v rámci pravidel vymezených právním řádem. Předpokladem demokratického vyjednávání je všestranné uznání: aktéři se navzájem uznávají jako rovnocenní partneři, právní řád uznává aktéry a ti zas uznávají právní řád. Partneři při vyjednávání usilují nejen o prosazení svých zájmů, ale také o udržení vztahu s ostatními aktéry. Optimální strategií pro takové dlouhodobé hry je spolupráce, která zohledňuje jak zájmy, tak vztahy a předčí tak i tolik oblíbený kompromis. Kompromisní řešení bývá výsledkem situace, kdy se vyjednávájící rozhodnou obětovat část svých požadavků výměnou za odpovídající ústupky druhé strany. Partneři si z jednání odnášejí pachuť nenaplněných zájmů a pošramocených vzájemných vztahů, což se promítá do pozdějších jednání, do kterých partneři od začátku vstoupí s potřebou odplaty nebo pocitem, že jim ostatní něco dluží.

Hledání kompromisu je nakročením ke spolupráci, která vede k dlouhodobě největšímu uspokojení zájmů všech partnerů a zároveň k udržení dobrých vzájemných vztahů. Spolupráce však vyžaduje naplnění několika nezbytných podmínek. Patří mezi ně vzájemné uznání partnerů jako rovných účastníků diskuse, důvěra udržovaná otevřenou komunikací o všech aspektech projednávaných témat a ochota nahlédnout vlastní výchozí pozici s ohledem na zájmy a potřeby protistrany.

Pokud se zástupci ODS a TOP09 spolu s prezidentem vyjadřují o odborech jako o lhářích a vyděračích, kteří používají občany jako živý štít či rukojmí, dávají tak přímočaře najevo, že neuznávají odbory jakožto partnera pro vyjednávání. To už samo o sobě uzavírá cestu k jakémukoli jednání. Vláda však svůj nulový vyjednávací potenciál jistí mnohem důkladněji a s činorodým přispěním prezidenta. Variantu i pouhého kompromisu vládně-hradní tandem zcela vyřazuje, když autoritativně deklaruje, že jediným řešením je bezvýhradné přijetí reforem, tedy výsledek výhra-prohra. Prezident doporučuje, aby občanům, kteří aktivně uplatní svá sociální a hospodářská práva, byl s okamžitou platností ukončen jejich pracovní poměr. Hlava státu tak nejen vybízí k protiprávnímu jednání, ale zároveň všem občanům vzkazuje, že nejsou rovnocennými partnery s právem aktivní účasti v demokratických procesech, ale poddanými objekty, jejichž povinností je poslušně plnit pokyny shora. A konečně, když vláda veřejně vyzývá odbory k partnerskému jednání poté, co ve skrytu zaangažovala další stranu, opět ukazuje, že o jednání nestojí, nemá v úmyslu hrát otevřenou hru a použije jakékoli prostředky, aby prosadila svůj záměr.

Výroky a kroky ODS, TOP09 a prezidenta vylučují vyjednávání vlády s kýmkoli a o čemkoli. Demokraticky zvolení vládní činitelé přestávají uznávat hranice svých pravomocí, namísto dialogu sahají k represi a hanění legitimních partnerů, koketují s použitím síly na potlačení demokratického výrazu odporu a vyhrožují tvrdými sankcemi proti těm, kdo budou svůj nesouhlas s vládou vyjadřovat příliš aktivně. To jsou znaky autoritativního režimu, od kterého zpět k totalitě už jen krůček.