Vláda se rozhodla, že své reformy, z jejichž nutnosti a nezbytnosti udělala axiom, bude prosazovat za každou cenu, bez ohledu na jakékoliv jiné názory a použije k tomu jakékoliv prostředky. Její, v demokratickém státě bezprecedentní chování, dostalo dnes částečné požehnání justice, které dává nahlédnout do způsobu uvažování vlády resp. ministra financí a do jisté míry i do uvažování justice samotné, přinejmenším Městského soudu v Praze.

Justice vyšla z předpokladu, že se jedná o stávku podle zákona o kolektivním vyjednávání. Tato premisa bude jistě vyžadovat posouzení Ústavním soudem. Justice však osudově chybuje i v rámci tohoto předpokladu a je nucena si vypomoci řadou krkolomných konstrukcí. Zákon o kolektivním vyjednávání totiž přiznává právo žaloby na stávku pouze zaměstnavateli, organizacím zaměstnavatelů a prokurátorům (kteří de iure neexistují, neboť máme místo nich státní zástupce). Ministr financí jistě není ani jednou z tohoto zákona oprávněnou osobou, byť se tak pravděpodobně cítí.

Předběžné opatření tedy dotvrzuje právní zmatek, ve kterém se naše společnost nachází. Odborům pravděpodobně nezbude nic jiného, než stávku posunout, aby se vyhnuly nařčení z nedodržování zákonů a rozhodnutí soudu. Vyhověly by tak základní premise v předběžném opatření. A vyhrají-li následné žaloby, vláda jim bude muset nahradit výdaje spojené s přípravou stávky na 13. června. Finanční náklady jsou však drobnou epizodou ve srovnání s dalšími dopady tohoto rozhodnutí soudu.

Vláda v duchu svého zrodu a činnosti během prvého roku nadále polarizuje společnost do již téměř neúnosného stavu. Přeměnila Českou republiku v sud prachu. Sedíce na něm si nyní ministři zapalují vítězné doutníky. Nezbývá než doufat, že v zásadě nekonfliktní česká společnost najde nenásilnou cestu k tomu, aby hájila své zájmy. Bude-li ovšem krok za krokem obírána o svá zákonná práva, nečeká naši zem nic dobrého. Poněkud poťouchle lze připomenout článek 21 Listiny základních práv a svobod, který říká: Občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců. Pravděpodobně už nazrál čas na soudní podání, ve kterém se občané na základě tohoto článku přihlásí k přímému podílu na správě veřejných věcí. Tato vláda již správy není schopna.

Premiér Nečas na tiskové konferenci vlády, symbolicky obklopen vedoucími osobami TOP 09, pak v karikatuře proslulých vystoupení Margaret Tatcherové, s výrazem laskavého vězeňského dozorce, vytvářel iluzi „moudrého bílého muže“. Uvedl například: „Vláda je tu od toho, aby chránila občany před nátlakovými skupinami“. Škoda, že stejnou rozhodnost neprojevil vůči Poradní expertní skupině k důchodové reformě nebo v pološeru kuloárů se pohybujícím skupinám stojícím za tzv. zdravotní reformou, jejíž podstatnou část ostudným způsobem tlačí do třetího čtení pohůnci těchto skupin Boris Šťastný a Marek Šnajdr, obsluhováni ministrem Hegerem.

Označit odbory za nátlakovou skupinu svědčí v lepším případě o pominutí smyslů, v horším případě o pohrdání jak odbory samotnými, tak zákony, na jejichž základě odbory existují. Vystoupení je prošpikováno primitivními invektivami, které svědčí o nekončící aroganci vlády. Analogie s vystoupeními funkcionářů KSČ před listopadem 1989 je sice otřepaná, ale neubírá to nic na její pravdivosti. A stejně jako tito funkcionáři se ještě v sobotu sešel premiér s ministrem vnitra a představiteli bezpečnostních složek. Tiskový odbor vlády pak oznámil, že „Pan premiér byl zástupci policejních složek ujištěn, že policie bude důsledně trvat na dodržování zákonů a českého právního řádu“. Je toto setkání výrazem síly nebo slabosti vlády a premiéra? Jaký smysl mělo toto setkání? Chtěl premiér zasahovat, případně ovlivňovat činnost ministerstva vnitra nebo policie?

Občané se stali v přímém přenosu svědky arogance vlády vůči nezanedbatelné části společnosti. Odbory, které se v posledním roce chovaly mnohem zodpovědněji než vláda, pravděpodobně stávku přesunou. Vláda však tímto svým krokem promeškala možnost vystavit se jistému druhu lidového hlasování a zahodila poslední naději, že by si mohla zachovat alespoň zbytky faktické legitimity. Otázkou zůstává, jak daleko chce ve svém konání zajít. Neměla by však zapomínat, že společnost se škrtnout nedá.