Tázání po alternativě I - Politická skutečnost
Zdeněk VyšohlídCo je kapitalismus, kde má hranice? Co je zdraví nebo ne-zdraví společnosti, její patologický stav? A co vůbec může být tím, po čem se lze smysluplně tázat, to oč stojí usilovat, pro co stojí za to žít?
I
Politický jazyk bývá terminologicky invenční a zároveň umíněný. Invencí, přínosem nemusí být vždy myšlenky, ale právě jen nová, neokoukaná terminologie. Nová slova získávají sílu i přesvědčivost. Veřejná rozprava podléhá módě, ba módní střih je od ní vyžadován; nepozorovaně se tak prosazuje atmosféra nevěcnosti, kýče.
Kritická reflexe „současných sociálních patologií“ (Martin Škabraha) mluví o levicové alternativě. Jiní řeči o alternativě odmítají, neboť za jedinou alternativu považují svůj recept vzdát se všeho starého a metafyzického.
Za mého mládí se mluvilo o budování socialismu nebo nastolení komunismu — dnes o „odstranění kapitalismu“.
Tenkrát mělo „myšlení“ vytčenou maršrutu, směr i cíl pochodu, a také povinnost nést s sebou systém, resp. schéma, jímž se má na každém kroku řídit. Toto schéma je třeba neustále připomínat a osvětlovat, jeho ideje vykládat a být tak ideo-logií, ctihodnou a nepřekročitelnou.
Také dnes se o maršrutě často nepochybuje. Takový je úzus: ctít směr. Jak nalevo, tak napravo. Ba i volání po radikálně Jiném musí stát se obvyklým a navyklým. Jen tak získá na síle hlas volající: Pryč odsud. Ven ze stávajících okovů směrem k nové Alternativě.
×
Diskuse
SH
Každá realita je již uskutečněné konkrétno. Na jednotlivé subjekty působí rozličně. Ty si o ní vytváří osobní výklad pomocí třeba i „znaků“. Aby jednotlivé subjekty o ní mohly mezi sebou komunikovat, jsou nuceny se dialogem dopracovat k obecnějším znakům. Vrcholným procesem poznání každé konkrétnosti je co nejúplnější její analýza, včetně co nejširší geneze a popis ve srozumitelných, obecně uznávaných znacích. Teprve z ní může – možná – vyrůst nové konkrétno. Tak vzniká vědomě řízená nová realita. Kromě toho ovšem vznikají i reality, které nenesou stopy vůle lidí. Oba druhy změn jsou při tom alternativami. V prvním případě se adaptuje prostředí, v druhém se musí adaptovat lidé. Nebo jsem něco nepochopil?
Nejsem arbitrem, ale na Vaši otázku musím odpovědět, že si – až na jednu maličkost, totiž pojetí „znaků“ – rozumíme.
K realitě patří také reálné projevy politiků i to, co na nás občany chrlí média. V těchtzo bažinách vítězí hulvátské okřikování a chytání za slovo a vůbec manýry pokleslé – což je neetické a nedemokratické. (O tom bude pokračování článku.) To je ten horší případ: nikoli adaptace prostředí, jeho kultivace, ale deformace prostředí, jemuž „se musí adaptovat lidé“, musí mu obětovat svou důstojnost, vlastně i svobodu a tvůrčí síly.
K Vašemu „trochu méně učeně“: uvádím některé „nápady soudobé filosofie“ ne proto, aby to bylo komplikované, ale proto, abych ukázal reálnou politiku dnešního Česka prizmatem tzv. „filosofie interpretace“, aby se v jejím světle ukázalo, jak ničí to prostředí, v němž jedině se může dařit konstruktivnímu, nikoli destruktivnímu bytí člověka: které je pro „zdraví praxe“ nezbytné.
K realitě patří také reálné projevy politiků i to, co na nás občany chrlí média. V těchtzo bažinách vítězí hulvátské okřikování a chytání za slovo a vůbec manýry pokleslé – což je neetické a nedemokratické. (O tom bude pokračování článku.) To je ten horší případ: nikoli adaptace prostředí, jeho kultivace, ale deformace prostředí, jemuž „se musí adaptovat lidé“, musí mu obětovat svou důstojnost, vlastně i svobodu a tvůrčí síly.
K Vašemu „trochu méně učeně“: uvádím některé „nápady soudobé filosofie“ ne proto, aby to bylo komplikované, ale proto, abych ukázal reálnou politiku dnešního Česka prizmatem tzv. „filosofie interpretace“, aby se v jejím světle ukázalo, jak ničí to prostředí, v němž jedině se může dařit konstruktivnímu, nikoli destruktivnímu bytí člověka: které je pro „zdraví praxe“ nezbytné.
nějak se mi ta Vaše úvaha nezdá, záleží na tom co přesně myslíte. Konkrétní realita ano, odraz u individua a jeho vyjádření pomocí určitých znaků – to ano. Dialog je jistě forma poznání, ale nelze ho absolutizovat, záleží na předmětu, metodě příslušné vědy apod. Zdá se, že vnímáte fakt, že odraz u subjektu není totožný s objektivní realitou.
Ale co myslíte tím novým konkrétnem? Ten duchem vytvořený odraz? Nebo skutečnost, že kontakt při poznávání už zároveň mění poznávaný objekt, takže už ani ta objektivní realita není tatáž? Ale co ta vědomě řízená nová realita?Myslíte to, že poznání orientuje přetvářející praxi? Nic jiného mne nenapadá. Pak by dávala smysl i Vaše teze o nově vznikající realitě, která nenese stopy vůli lidí – to by byla ta nepřetvářená realita, ve které probíhá nějaký samovolný vývoj – třeba sopečná činnost? Obě změny by snad tedy byly alternativami a platilo by i to, že v cílevědomě vytvářené realitě se musí přizpůsobit prostředí – ta původní objektivní realita a v té druhé, samovolné změně,se musí přizpůsobit lidé. \Ale lidé se musí přizpůsobovat vždy, i když cílevědomě přetvářejí realitu, ne?
Mám z Vašich formulací (doufám nesprávný) pocit, že pro Vás ta realita není prvotní ve vztahu k tomu poznání, přesněji není na něm nezávislá, že pro Vás duchovní konkrétno a konkrétno je totéž ( i když je fakt, že to taky je konkrétno, ale jiného řádu).
Tak mne vyveďte z omylu.
Ale co myslíte tím novým konkrétnem? Ten duchem vytvořený odraz? Nebo skutečnost, že kontakt při poznávání už zároveň mění poznávaný objekt, takže už ani ta objektivní realita není tatáž? Ale co ta vědomě řízená nová realita?Myslíte to, že poznání orientuje přetvářející praxi? Nic jiného mne nenapadá. Pak by dávala smysl i Vaše teze o nově vznikající realitě, která nenese stopy vůli lidí – to by byla ta nepřetvářená realita, ve které probíhá nějaký samovolný vývoj – třeba sopečná činnost? Obě změny by snad tedy byly alternativami a platilo by i to, že v cílevědomě vytvářené realitě se musí přizpůsobit prostředí – ta původní objektivní realita a v té druhé, samovolné změně,se musí přizpůsobit lidé. \Ale lidé se musí přizpůsobovat vždy, i když cílevědomě přetvářejí realitu, ne?
Mám z Vašich formulací (doufám nesprávný) pocit, že pro Vás ta realita není prvotní ve vztahu k tomu poznání, přesněji není na něm nezávislá, že pro Vás duchovní konkrétno a konkrétno je totéž ( i když je fakt, že to taky je konkrétno, ale jiného řádu).
Tak mne vyveďte z omylu.
Proč til. „Politická skutečnost“? Proto, aby zdůraznil, že politika není jen spor vedený v jakési duchovní nástavbě, jen „v oblasti názorů“, které procházejí reálným životem lidí jako inertní plyn chemickou reakcí – ale že je podstatnou dimenzí skutečnosti. Že reálná politika dává smysl, jen když její jasná řeč (1) požívá respektu ( = věříme jí my, občané i politici, tj. ti z nás, kteří se politickou činností živí) a když (2) ji respektujeme jako pravdivou.
1. Respektování je proces, pohyb, který má etickou povahu: děje se v něm uznání druhého a druhých – ctím či uznávám je a snažím se jim porozumět, i když se se mnou neshodují.
2. Pravda se ukazuje či děje, když věta zobrazující „stav věcí“ odpovídá svou formou struktuře stavu věcí, tj. když věta jako subjektivní výtvor, který může být i mylný, falešný a nepravdivý, představuje stav věcí (přináší představu stavu věcí), jak skutečně jsou ( = Was der Fall ist).
Představa stavu věcí odpovídá faktům, skutečným událostem, tzn. „přžedstavenému stavu věcí odpovídá ´Tatsache´“, říká J. Simon. Protože se to odehrává v interakci, v soužití lidí a v utváření jejich pospolného spolu-rozumění, má toto dění etický rozměr – úmyslně neříkám, že má také rozměr poitický. Protože politická dimenze není jen „něčím přidaným“, není žádným „a také“, není přikreslenou ozdobou, nýbrž skutečné spolu-rozumění je podstatným děním obce a pospolitosti, polis a politiky. Proto je naše dnešní česká arogance moci a ignorování slušného dialogu děním proti- a ne-lidským, proti-soužití a proti-prosperitě společnosti zaměřeným.
To ale (v kontextu Kosíkovy teze „Jsoucno je konkrétní“) přinese až druhá část (Občan a politika), tedy pokračování tohoto článku, pokud ji DR zveřejní.
Obávám se ale, že filosofování unavuje; provokuje a ruší v každé společnosti, jak říkal už Ortega. Nerad bych unavoval, i když nemohu neprovokovat.
1. Respektování je proces, pohyb, který má etickou povahu: děje se v něm uznání druhého a druhých – ctím či uznávám je a snažím se jim porozumět, i když se se mnou neshodují.
2. Pravda se ukazuje či děje, když věta zobrazující „stav věcí“ odpovídá svou formou struktuře stavu věcí, tj. když věta jako subjektivní výtvor, který může být i mylný, falešný a nepravdivý, představuje stav věcí (přináší představu stavu věcí), jak skutečně jsou ( = Was der Fall ist).
Představa stavu věcí odpovídá faktům, skutečným událostem, tzn. „přžedstavenému stavu věcí odpovídá ´Tatsache´“, říká J. Simon. Protože se to odehrává v interakci, v soužití lidí a v utváření jejich pospolného spolu-rozumění, má toto dění etický rozměr – úmyslně neříkám, že má také rozměr poitický. Protože politická dimenze není jen „něčím přidaným“, není žádným „a také“, není přikreslenou ozdobou, nýbrž skutečné spolu-rozumění je podstatným děním obce a pospolitosti, polis a politiky. Proto je naše dnešní česká arogance moci a ignorování slušného dialogu děním proti- a ne-lidským, proti-soužití a proti-prosperitě společnosti zaměřeným.
To ale (v kontextu Kosíkovy teze „Jsoucno je konkrétní“) přinese až druhá část (Občan a politika), tedy pokračování tohoto článku, pokud ji DR zveřejní.
Obávám se ale, že filosofování unavuje; provokuje a ruší v každé společnosti, jak říkal už Ortega. Nerad bych unavoval, i když nemohu neprovokovat.
Pane Vyšohlíde, když dovolíte, budu nad Vašimi tezemi filozofovat z pozic toho, jak já vidím marxismus. Samozřejmě – politika nejsou jen názory, jsou to reálné vztahy,činnosti, organizační formy i ty názory, teorie, emoce, empirie apod. Ale přesto jde (stejně jako u etiky, práva, estetiky, vědy, náboženství, atd. – při tom výčtu se názory liší - Marx tohle všechno nazýval ideologickými vztahy) - o nadstavbu!!! nad ekonomickou základnou – výrobními, vlastnickými vztahy. Je tu určitá hierarchie mezi různými sférami reality a ani ta nadstavba není jen něčím, co prochází životem lidí jako inertní plyn. Zejména politika, která je při složitém zprostředkování v obou směrech základně nejblíže a je jejím nejkoncentrovanějším odrazem i nejúčinnějším procesem jejího ovlivňování, materializace idejí, má v životě lidí významné místo a má taky značný samopohyb. Vztah ekonomiky a politiky charakterizují marxisté pomocí pojmů „prvotnost ekonomiky“ a „prvenství politiky“ – jsou to dvě současně působící vazby. Prvotnost – to jsou v dlouhodobém, statistickém měřítku nastavené mantinely, kolem nichž politika osciluje, ze kterých se může dočasně vymykat, ale ke kterým se stále vrací. Prvenství je ta aktivní role politiky, která může předbíhat, přednastavovat mantinely (někdy dobře, jindy ne),tlačit na tyto mantinely, vymykat se jim, může se i opožďovat.To ale jen stručně načrtávám hlavní body marxistického pojetí.
Politika je záležitost třídní společnosti. Je to ta stránka vztahu mezi třídami, ve které se třídy dohadují o zaměření společenské správy – tedy není totožná s touto správou, s organizací – je jejím jistým obalem. Neexistuje nějaká abstraktní „politika“. Je to politika určité třídy. Respektování politiky – tedy zřejmě myslíte jakési vnitřní ztotožnění se občanů s politikou určité třídy – to je složitá záležitost. Vždy je dána ekonomikou a případnými vlastnickými rozpory, což nevylučuje, že existují i období, kdy se vládnoucí třídě daří zvládat při prosazování svého egoistického zájmu i určité širší celospolečenské funkce, vnést do vědomí lidí, i těch ovládaných, že vyjadřuje i jejich zájmy a dosáhnout určitého respektu. U reakčních tříd, jejichž vlastnictví vyčerpalo své možnosti stimulace ekonomiky, bere tento respekt za své, zvláště když příslušná politika není schopna zabezpečovat ty širší civilizační funkce a je to stále zřejmější i ve vědomí lidí – viz naše slavná vláda a reformy. Tedy víra, respekt většího množství občanů k politice je jistě určitým signálem o politice příslušné třídy, ale vůbec nemusí znamenat, že politika vládnoucí třídy je dobrá, že vyjadřuje dejme tomu mé zájmy jako neprivilegovaného a že dělám dobře, když tyto pocity mám a takto jednám. Otázka etiky v politice je problém – každý třída má svou morálku a u vládnoucí třídy zase jde o míru vnesení morálky této třídy i tam, kde vlastně nemá co dělat. Samozřejmě - morálka třídy musí zhruba odpovídat její politice – Nečasové jsou opravdu upřímně morálně rozhořčeni, že někdo nerespektuje legitimitu voleb a plete se jim do reforem, což my dole vidíme jinak.
Takže o co jde v dnešní krizi? Nikoli o nějaké obecné vyčerpávání se role politiky, ztrátu morálky apod., ale o krizi buržoasní politiky, politické manipulace společnosti buržoasií, o rozpor mezi potřebami společenské organizace a úzkým politickým rámcem, který na ní narazila buržoasie, aby si zajistila vlastnické zájmy, o rozpor buržoasní morálky s morálkou neprivilegovaných vrstev, která se v průběhu dějin stala víc a víc vyjadřovatelem všelidských morálních hodnot.
S Vaším pojetím pravdy vcelku souhlasím. Pravdivá politika odráží objektivní zákony, prosazuje směr pokroku, je více a více v souladu s potřebami celospolečenské organizace zabezpečující potřeby většiny společnosti – skutečně pravdivá politika vyjadřující zájmy celé společnosti už není politikou, odumírá a mění se ve všelidovou samosprávu (což probíhá na bazi překonávání rozdílů ve vlastnictví a společenské dělbě práce).
Doufám, že jsem marxistickou představu o vztahu základny nadstavby nevyložil tak, aby mi bylo předhozeno jednosměrné deterministické pojetí, ale že jsem vyložil marxistický metodologický přístup k politice jako významné a relativně autonomní sféře konkrétní reality. Pokud to bylo pro někoho banální, omlouvám se.
Politika je záležitost třídní společnosti. Je to ta stránka vztahu mezi třídami, ve které se třídy dohadují o zaměření společenské správy – tedy není totožná s touto správou, s organizací – je jejím jistým obalem. Neexistuje nějaká abstraktní „politika“. Je to politika určité třídy. Respektování politiky – tedy zřejmě myslíte jakési vnitřní ztotožnění se občanů s politikou určité třídy – to je složitá záležitost. Vždy je dána ekonomikou a případnými vlastnickými rozpory, což nevylučuje, že existují i období, kdy se vládnoucí třídě daří zvládat při prosazování svého egoistického zájmu i určité širší celospolečenské funkce, vnést do vědomí lidí, i těch ovládaných, že vyjadřuje i jejich zájmy a dosáhnout určitého respektu. U reakčních tříd, jejichž vlastnictví vyčerpalo své možnosti stimulace ekonomiky, bere tento respekt za své, zvláště když příslušná politika není schopna zabezpečovat ty širší civilizační funkce a je to stále zřejmější i ve vědomí lidí – viz naše slavná vláda a reformy. Tedy víra, respekt většího množství občanů k politice je jistě určitým signálem o politice příslušné třídy, ale vůbec nemusí znamenat, že politika vládnoucí třídy je dobrá, že vyjadřuje dejme tomu mé zájmy jako neprivilegovaného a že dělám dobře, když tyto pocity mám a takto jednám. Otázka etiky v politice je problém – každý třída má svou morálku a u vládnoucí třídy zase jde o míru vnesení morálky této třídy i tam, kde vlastně nemá co dělat. Samozřejmě - morálka třídy musí zhruba odpovídat její politice – Nečasové jsou opravdu upřímně morálně rozhořčeni, že někdo nerespektuje legitimitu voleb a plete se jim do reforem, což my dole vidíme jinak.
Takže o co jde v dnešní krizi? Nikoli o nějaké obecné vyčerpávání se role politiky, ztrátu morálky apod., ale o krizi buržoasní politiky, politické manipulace společnosti buržoasií, o rozpor mezi potřebami společenské organizace a úzkým politickým rámcem, který na ní narazila buržoasie, aby si zajistila vlastnické zájmy, o rozpor buržoasní morálky s morálkou neprivilegovaných vrstev, která se v průběhu dějin stala víc a víc vyjadřovatelem všelidských morálních hodnot.
S Vaším pojetím pravdy vcelku souhlasím. Pravdivá politika odráží objektivní zákony, prosazuje směr pokroku, je více a více v souladu s potřebami celospolečenské organizace zabezpečující potřeby většiny společnosti – skutečně pravdivá politika vyjadřující zájmy celé společnosti už není politikou, odumírá a mění se ve všelidovou samosprávu (což probíhá na bazi překonávání rozdílů ve vlastnictví a společenské dělbě práce).
Doufám, že jsem marxistickou představu o vztahu základny nadstavby nevyložil tak, aby mi bylo předhozeno jednosměrné deterministické pojetí, ale že jsem vyložil marxistický metodologický přístup k politice jako významné a relativně autonomní sféře konkrétní reality. Pokud to bylo pro někoho banální, omlouvám se.