Slovinští voliči odmítli tamější verzi malé důchodové reformy. Návrh, jenž vláda Boruta Pahora prosadila v parlamentu už v prosinci, zvyšoval oběma pohlavím věk odchodu do penze z 57, resp. 58 na 65 let. Omezoval také možnosti nakládání s prostředky vloženými do druhého pilíře, tedy do důchodových fondů.

Na věci ale není ani tak zajímavá stránka obsahu, jako spíš formy. Příslušné odmítnutí totiž proběhlo referendem, které se k ochraně sociálních práv rozhodly využít slovinské odbory.

Podle současného právního řádu Slovinské republiky lze referendum vypsat o jakékoliv legislativě, která již prošla parlamentem. K vyvolání referenda je přitom potřeba nejméně 40 tisíc podpisů. A pokud lidé příslušný návrh zákona zamítnout, musí parlament počkat s přijetím jakékoliv podobné předlohy nejméně rok.

Když se v tomto konkrétním případě ukázalo, že se příslušný počet podpisů shromáždí poměrně snadno, zkusila Pahorova vláda zrušit referendum jako takové. Podnítila skupinu právníků, aby požádala o jeho zneplatnění ústavní soud s argumentem, že zamítnutí reformy „může rozvrátit systém sociálního zabezpečení“. To je garantováno právě ústavou. Soudci však námitkám nevyhověli s tím, že role referenda je v systému důležitá podobně, jako úloha voleb.

Vláda tak změnila taktiku - začala strašit řeckou cestou. „Dnes jsme ještě pány vlastního osudu,“ říkal krátce před referendem v televizi premiér. „Jestliže ale reformu nepodpoříme, mohou se veřejné finance zhroutit. A pak se pány našeho osudu stanou státy, které nám půjčí peníze,“ dokládal s poukazem na konkrétní důsledky krize pro Řecko, Irsko a Portugalsko.

Slovince nicméně ani Pahorova slova nevyděsila — ze 40 procent hlasujících se 72 vyslovilo proti. A tady zajímavost věci nabývá dalšího, patrně nejvýznamnějšího rozměru. Slovinští politikové se totiž dnes předhánění v líčení katastrof, které rozhodnutí většiny způsobí: vláda se údajně rozpadne, ratingové agentury sníží Slovinsku hodnocení, země bude muset seškrtat dalších 220 milionů eur, a tak dále, a ještě hrůzněji.

Vyplatí se nyní sledovat, jak vše dopadne ve skutečnosti. Použít k obhajobě sociálních práv nástroj přímé demokracie, to je v postkomunistickém prostoru poměrně vzácná věc. O něco podobného se již o zimy snaží odbory na Slovensku a nové také odbory v Polsku.

Pokud opravdu v důsledku referenda dojde ve Slovinsku k výrazně negativním jevům, získají kritikové další demokratizace politického prostředí významný argument. Jestliže ale nastane opak — tedy že k ničemu zase tak hroznému nedojde — stane se událost nejen zajímavou v regionálním kontextu, ale inspirativní všude tam, kde mechanismy parlamentní demokracie nedokážou pomoci.