Kdysi před jedenácti lety, když slovo globalizace ještě znělo avantgardně, protestovali v Praze její tuzemští i zahraniční odpůrci proti Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF) a Světové bance. Přestože se na zasedání prakticky nic nedohodlo, natož aby byl ve výsledku jednání vzat v potaz hlas protestujícího lidu, globalizátorským papalášům nebyl díky chrabré české policii pod vedením tehdejšího sociálnědemokratického talenta Stanislava Grosse zkřiven na jistě geniálních (a právě proto dobře placených) hlavách ani vlásek. Přes některá zapomenutá taktická vítězství antiglobalistů tak byly policejní manévry nakonec oficiálně prohlášeny za velký úspěch pořádku, České republiky a především menšinově vládnoucí ČSSD.

Ti vnímavější si navíc z pražského září 2000 mohli odnést řadu zajímavých poznatků. Například že když jde do tuhého, nevede dělicí čára mezi nominální levicí a pravicí, ale mezi silami státotvornými a těmi ostatními. Levicový ministr Gross společně s levicovým premiérem Milošem Zemanem ochranou ctihodných zasedajících před rušivými levicovými elementy republice i světu prokázali, že „socani“ nemají problém hostit zasedání organizace, která systémově — a globálně, samozřejmě — podkopává sociálnědemokratickou politiku.

Mimochodem, termín „grosstapo“ vynalezli občanští demokraté až o pár let později, když měl Standa nakročeno k premiérování.