Ke stavebnímu spoření, jednomu z nejoblíbenějších finančních produktů posledních let, se najednou koaliční vláda chová jako k nechtěnému dítěti. Přitom výsledky tohoto státem podporovaného produktu jsou velmi dobré. Díky stavebnímu spoření průměrně vydělávající Češi opět získali důvěru ve spoření. Díky státní podpoře, odečitatelnosti z daní a vidině vlastního bydlení se miliony lidí rozhodly část svých příjmů neprojíst, ale ukládat na účet. Stavební spoření se osvědčilo i přes své zjevné nedostatky, jako je například skutečnost, že část prostředků nebyla použita nakonec na zajištění bydlení, ale pro jinou spotřebu.

A jak se k němu chová jeho zřizovatel, tedy stát? Jako macecha k nechtěnému dítěti. Ministr financí Kalousek mi stále více připomíná zoufalce utrženého ze řetězu. Ústavní soud mu zrušil jeho „reformu“ stavebního spoření, a tak se nechal slyšet, že by bylo nejlepší celý tenhle cirkus zrušit. Ale není tady spíše cirkusem politika ministra financí? Podívejme se na celou věc detailněji.

Státní podpora stavebnímu spoření byla ve svých počátcích určitě velkorysá. I přes určité korekce některých parametrů (například snížení státní podpory ze 4500 na 3000 Kč) oblíbenost stavebního spoření nijak zásadně neklesala. Až finanční celosvětová krize vyvolala legitimní otázku, zda je státní podpora stavebního spoření udržitelná.

Tým profesora Jana Švejnara po podrobné analýze v dokumentu Jak inteligentně reformovat veřejné finance došel k závěru, že stavební spoření plní původní účely jen minimálně, příliš zatěžuje státní kasu, a proto je vhodné podporu stavebního spoření úplně zrušit. Ale pouze za předpokladu, že toto rušení bude probíhat postupně a předvídatelně pro všechny hráče, tedy pro stavební spořitelny, pro občany a koneckonců i pro stát samotný.

Naopak ekonom Vladimír Pikora doporučuje podporu stavebního spoření ponechat, respektive doporučuje zapojit stavební spoření do systému penzijní reformy. Vzorem je mu Německo, kde takový systém velmi dobře funguje. Naspořená částka by sloužila buď k nákupu nemovitosti, nebo by byla převedena na vyplácení důchodu.

Obě řešení, i když s odlišnými závěry, mají společné to, že k problému přistupují po určité analýze, racionálně a s jasnou koncepcí a vizí. Ministr Kalousek naopak skáče ode zdi ke zdi. Nejprve chce podporu stavebního spoření ponechat, ale jen v minimální míře. Po rozhodnutí Ústavního soudu ztrácí nervy a chce podporu stavebního spoření ukončit celou a nejlépe hned. A taková je celá jeho politika. Před lety se vší pompou zavedl superhrubou mzdu, aby ji teď navrhl zrušit. Verbálně odmítá politiku státního přerozdělování, ale celá pětina příjmů ze zvýšené sazby DPH půjde právě na přerozdělování a kompenzace. Chce bojovat proti zadlužování, ale dělá to tak špatně, že Česká republika bude letos asi jediná země EU, které se deficit veřejných financí naopak zvýší.

Stará moudrost praví, že když něco funguje, nemá smysl vynalézat a hledat něco nového. Stavební spoření získalo u lidí důvěru (miliony uzavřených smluv hovoří za vše). Existuje zde fungující síť stavebních spořitelen. Proč tedy tyto skutečnosti nevyužít pro naši budoucnost? Zapojení stavebního spoření do důchodové reformy se přeci přímo nabízí. Nemusíme hledat inspiraci pouze v Chile, stačí se podívat za humna k našim sousedům. V Německu celý systém funguje velmi dobře. Není důvod, proč by nefungoval i u nás.

P.S.: Pro podezřívavé a už ničemu nevěřící čtenáře: „Nejsem lobbistou stavebních spořitelen!“