Asi před měsícem jsem se v článku pro Deník Referendum zabýval připravovanou reformou vysokých škol, respektive návrhem věcného záměru zákona o VŠ. Upozornil jsem na několik závažných problémů, které tento návrh přináší. Na omezené ploše nebylo možné probrat každý z těchto problémů do větší hloubky — nebylo to ostatně ani mým cílem. Můj článek měl pouze přispět k tomu, aby se o návrhu zákona začalo veřejně diskutovat.

Uběhl měsíc a o zákonu se přece jenom mluvit začalo. Bylo možné přečíst si o tom v Právu, v Lidových novinách, ale i jinde. Svá stanoviska k návrhu zákona předložilo několik akademických institucí (lze si je souborně přečíst na webu provzdelanost.cz). Pořádají se dokonce i veřejné diskuse. I když je problematika vysokých škol v České republice obecně považována (soudě podle prostoru věnovaného jí v médiích) za zcela okrajovou, zdá se, že současná situace pozornost upoutává.

Dosud se mi však zdá, že diskuse tak trochu klouže po povrchu, někdy je navíc emocionálně vypjatá a jednotlivé problémy současné reformy až na výjimky (srov. text Jana Sládka o navrhovaném hodnocení kvality) nejsou analyzovány tak, jak by si zasloužily. Lidé, kteří se ve vysokém školství přímo nepohybují, tak mohou mít pocit, že „akademickým funkcionářům vadí prakticky každá změna a chtějí jen víc peněz“, jak napsala Radka Kvačková v Lidových novinách 3. 5. 2011. Tento pocit je falešný, respektive zcela zavádějící. Změny jsou nutné, ale samotné slovo „změna“ nezaručuje, že půjde o změnu k lepšímu. A v tom je jádro pudla — akademickým funkcionářům vadí změna k horšímu, jak ostatně dokumentuje např. toto vyjádření děkana FF UK Michala Stehlíka.

Zde bych se rád pokusil o hlubší analýzu jednoho problému, který současný návrh věcného záměru zákona o VŠ přináší, a to zavedení tzv. funkčních míst. V současnosti je to tak, že tituly docent a profesor může akademik získat poté, co splní určitá formální kritéria (počet publikací, počet citací, odučené roky, dosažení titulu Ph.D., CSc. v případě docentury, resp. titulu doc. v případě profesury atd.) a obhájí se před vědeckou radou fakulty, resp. univerzity, která má oprávnění tyto tituly v daném oboru udělovat. Z titulu docent a profesor vyplývají určité nároky. Docenti a profesoři získávají například smlouvu na dobu neurčitou, učí méně hodin než asistenti a odborní asistenti a jsou garanty oborů. Obecně by docenti a profesoři měli být považováni za významné osobnosti oboru, za nezpochybnitelné autority s vědeckou erudicí a měli by si jich vážit jak u nás, tak v zahraničí. Zároveň by měli být těmi, kteří určují směřování celého oboru (na dané fakultě), těmi, kteří předávají svoje vědění dalším generacím. Měli by to být ti, za kterými na vysokou školu přijdete proto, že odborný a pedagogický kontakt s nimi nemůžete ničím adekvátně nahradit.

Bohužel, v současnosti tomu tak vůbec není. A bohužel je i naprosto pochopitelné, proč tomu tak není. Váha titulu docent a profesor se za poslední léta značně snížila. Jakmile někdo dosáhne minimálních požadavků na daný titul (a někdy ani to ne, nebo je to alespoň sporné), už se po něm sápe. Pokud má správné kamarády, tento titul i dostane. Pokud nemá kamarády u nás, zajede třeba do Nitry, Prešova či Košic, kde si kamarády udělá. Ono se to vyplatí — najednou už vás nemohou vyhodit, navíc je po vás poptávka na soukromých školách, protože jim můžete vyřešit problém s garancí oboru. Na některých školách se tyto tituly udělují takřka na potkání.

Samozřejmě, existují lidé, kteří si titul docent či profesor zaslouží, protože bez výhrad splňují výše uvedené parametry. Je jich však málo. Nutnost garantovat obory navíc vytvořila zástupy tzv. létajících docentů a profesorů, tedy lidí působících na více školách, někdy pouze „na oko“. Smutným případem je jeden nejmenovaný profesor, který došel tak daleko, že má během jednoho týdne (podle všech svých úvazků) učit 108 hodin.

Předkladatelé věcného návrhu zákona o VŠ si této trudné situace jsou vědomi a chtějí ji řešit. To jim budiž ke cti. Situaci však řeší tak, že chtějí po vzoru některých západních zemí zavést systém funkčních míst. Znamená to, že docenti a profesoři budou jmenováni na základě konkurzu (docentem se bude moct stát magistr, doktor nebo dřívější docent, profesorem pouze docent). První jmenování docentem bude na dobu určitou, druhé už na dobu neurčitou (do důchodu).

To by samo o sobě tolik nevadilo — zajisté by se navíc vyřešil problém létajících docentů a profesorů (ten se však začal řešit nezávisle na tomto návrhu zákona už před rokem pomocí registru profesorů a docentů, a to poměrně úspěšně). Dokonce by si to člověk mohl představovat i pozitivně. Je tu však jeden podstatný háček — aby stát nečelil žalobám od současných docentů a profesorů, kterým by fakticky odňal titul (resp. nároky a práva s tím spojená), předkladatelé navrhují dát nová funkční místa automaticky všem současným docentům a profesorům, a to rovnou na dobu neurčitou.

To bude fakticky znamenat, že současní docenti a profesoři získají nové funkční pozice, avšak tyto pozice nezíská prakticky nikdo jiný — fakultě, resp. univerzitě se totiž nevyplatí vypsat další funkční místa (stojí to víc peněz, jinak se tím v podstatě nic nezíská). Mladším akademickým pracovníkům, i kdyby byli sebelepší, měli řadu vysoce citovaných a ceněných publikací a účast v mezinárodních grantech, nezbude než čekat, až půjde určitý docent či profesor do důchodu, a modlit se, že fakulta, resp. univerzita jeho funkční místo nezruší. Nedojde tak k pozitivní reformě, ale k zabetonování současného stavu, u něhož si i sami autoři reformy uvědomují, že je špatný.

Změna současného stavu je nevyhnutelná. Ne každá změna je však pozitivní. A ta navrhovaná k tomu má opravdu hodně daleko.