Je tomu již déle než měsíc, co se na webu MŠMT objevil Pracovní návrh věcného záměru zákona o vysokých školách (pdf). Ačkoliv je to dokument, který stojí za přečtení, veřejně se o něm dosud prakticky nediskutuje. Člověk, který není s danou problematikou bezprostředně spojen, se z médií ani nedozví, že se něco takového jako reforma vysokých škol připravuje a co všechno se v ní slibuje. Výjimku představuje snad pouze článek Univerzity přestanou nabízet všehochuť oborů, došlápne si na ně agentura ze serveru iDnes (publikovaný 35 dní po zveřejnění návrhu). Ten však bohužel poněkud jednostranně poskytuje pouze stanovisko tvůrců návrhu.

Česká média se o vysoké školy zajímají jen zcela okrajově. Nyní by však měla zbystřit, a to alespoň proto, že připravovaná reforma je mimořádně rychlá a velice nenápadná (což vzhledem k české politické praxi budí obavy a podezření samo o sobě), a hlavně nekoncepční a radikální (což je pro jakoukoli reformu snad ta nejhorší možná kombinace).

K rychlosti reformy stačí říct jen to, že během dubna mají být projednány tzv. „zásadní připomínky“, od května do července se projednají „podrobnosti“ a po několika dalších víceméně administrativních krocích bude věcný záměr v listopadu předložen vládě. Před předložením současné podoby věcného návrhu zákona prakticky žádná diskuse nebyla. Zdá se tak, že o žádnou diskusi není ze strany MŠMT ani zájem, jelikož i přes kratičkou možnost podávání tzv. „zásadních připomínek“, tedy těch, které mají něco společného s celkovou koncepcí vysokoškolského vzdělávání v ČR, je cesta jednoznačně nalinkovaná k jasnému cíli, a tím je schválení tohoto návrhu vládou. Pokud by to tak nebylo, postupovalo by se nepochybně jinak — pomaleji a s větší ochotou veškeré obecné plány nejprve prodiskutovat na plénech, která jsou k tomu určena (Česká konference rektorů, Rada vysokých škol, akademické senáty, vědecké rady).

Nekoncepčnost a radikálnost jdou v rámci předloženého dokumentu ruku v ruce. Tzv. východiska věcného záměru poukazují sice (v řadě případů trefně) na problémy současné situace vysokoškolského vzdělávání, skutečně ucelená a promyšlená koncepce z nich však nevyplývá (přitom právě do hloubky promyšlenou koncepci by vysokoškolský sektor potřeboval jako sůl). Navrhovaná reforma se tak dá přirovnat ke stavbě několikapatrového domu bez architektonického projektu — prostě se jen tak od oka dá dohromady to, co se líbí jednotlivým architektům. Ve výsledku vzniká nutně a pochopitelně pokřivený paskvil, který pravděpodobně spadne hned, co zafouká prudší vítr.