Politická situace opět potvrzuje, že žádné „menší zlo“, za nějž se schovávají voliči, aby ulevili svému svědomí či aby mohli mít pocit, že pro naši zemi svou volbou něco dobrého udělali, neexistuje. Špatné i dobré je na všech i ve všech stranách. Přestože to v dnešní situaci může znít odvážně, mám za to, že většina členů parlamentních stran jsou normální, slušní lidé, kterým jde vedle vlastního zájmu i o ten společný. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy se začínají propracovávat do nejvyšších politických pater. Neřku-li, když se jim to nakonec podaří.

Někdy se zdá, že česká politika nemá nic jiného na práci než kompromitovat samu sebe. Svůj díl odpovědnosti však vedle politiků mají i novináři. A samozřejmě i voliči, kteří sebou nechají předešle jmenovanými manipulovat.

To, co dělá z politiky špinavou záležitost, neplyne z pouhého poznání - které se často mění ve vysvětlení či rovnou v omluvu - že i politici jsou lidé jako každý jiný, chovají se stejně a dělají stejné chyby. Ano, hovořím o známé floskuli, že úroveň politiky a politiků přirozeně kopíruje úroveň společenskou. To by snad mohla být pravda, kdybychom na politiky nekladli vyšší nároky než sami na sebe. A kdyby nejednoho z našich politiků nezměnila nabytá moc, kterou běžný občan nedisponuje, k horšímu. Takto se z politických vod čas od času vynořují všichni ti miniaturní čeští Napoleonkové a Caponové.

Čeští politici velmi rádi a často hovoří o svobodě, ale odpovědnost, která k ní neodmyslitelně patří, přitom neberou v potaz. Odstrašujícím příkladem v tomto směru je bývalý ministr vnitra František Bublan (ČSSD), který se ve včerejším Hyde parku na ČT24 opět distancoval od politické odpovědnosti za brutální zmlácení účastníků Czech Teku 2005 s tím, že ministr vnitra přeci nemůže odpovídat za jednání každého jednotlivého policisty. Je to smutný příběh, sledovat bývalého duchovního a chartistu, kterak se pod tíhou vlastní moci a na polštáři svobody bez vědomí odpovědnosti postupem doby přetvářel v tuctového oportunistu, kterých je závodní rybník plný.

Jinak ovšem česká politika vykazuje ty nejvýtečnější prvky, proto lze s klausovskou jistotou říci, že v tomto směru je Česká republika bezesporu, bez jakýchkoli pochybností, nepochybně a zajisté, skutečně, opravdu, ale opravdu světovým politickým tygrem. Jakékoli tvrzení totiž, ať už přichází zprava, či zleva, od východu, či ze západu, od prezidenta, ministra, poslance, senátora, předsedy strany, předsedy poslaneckého či senátorského klubu, předsedy revizní komise strany, předsedy buňky v horní dolní či od starosty, zní nepodmíněně pravdivě.

Myslím, že nic necharakterizuje lépe tento stav než vyjádření třetího nejrozvinutějšího narcise hned po Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi: „V normální demokracii by byl ve vězení, v naší demokracii se nejspíš stane ministrem vnitra,“ řekl na adresu Jana Kubiceho David Rath, který by v normální demokracii byl už dávno ve vězení, v naší demokracii se však stal ministrem zdravotnictví a je hejtmanem a poslancem - to by zase mohl říci kterýkoli Rathův oponent a měl by pravdu stejně jako on, protože každý je tak či onak na předešlé špíně a politické nekultuře zainteresován.

Pravdu měl i nový majitel protokolárního pera, když nechtěl přijmout demisi jednoho ministra a návrh na odvolání dalších dvou, protože politici jsou tu od toho, aby spolu jednali. Pravda z druhé strany ovšem vypadá úplně stejně jako poslední koaliční dohoda — to, co politici TOP 09, VV a ODS vyjednali, je jen dalším bezradným úprkem, zbytečně protahujícím agonii české pseudodemokracie. Než takovou stabilitu, to radši ať nám vládnou kleptomani. Nezávislý pozorovatel ovšem také ví, že kombinace této zasmrádlé stability s kleptománií je pro politiku vražedná. I zde je tedy zcela opačný pohled taktéž bezpodmínečně pravdivý.

Jan Kubice je trnem v oku určité části ODS a celé ČSSD. Jakási skupina státních zástupců sice za vlády Mirka Topolánka sdělila, že ČSSD nepodporovala prorůstání organizovaného zločinu do státní správy, šlo ovšem o dost nevěrohodné tvrzení. O těchto věcech může rozhodnout pouze soud na základě řádného vyšetřování, nikoli jakási prokurátorská komise sestavená ad hoc Veseckou k pouhému prostudování materiálů. Zmíněná skupina státních zástupců se navíc nezabývala tvrzením ČSSD, že nezasahovala do vyšetřování svých kauz - a právě to byl důvod, proč Jan Kubice se svou zprávou vyšel na světlo denní.

Cokoli nadto politici tvrdí, je pouhou proklamací, která se skutečností nemá mnoho společného. Za svou „pravdu“ se ovšem nechají uvázat na hranici, protože jde skutečně o hodně: stranu zadluženou až po uši předvolebním bojem za stovky milionů je třeba nějak finančně sanovat, takže nemohou „těm druhým“ darovat naprosto nic. ČSSD se tak na prudkém zhoršování politické kultury úspěšně podílí, přestože hlásá nespornou pravdu, že koalice rapidně zhoršuje politickou kulturu.

Pojďme k ODS: za ministra Ivana Langera pro změnu odešlo okolo stovky elitních policistů vyšetřujících organizovaný zločin včetně jeho prorůstání do vysoké politiky, právě v čele s Janem Kubicem, protože jim byla jejich práce znemožňována. (Viz důležitý rozhovor s názvem Expolicista Kubice: Věděl jsem, že mě Langer nepodrží).

Ani ODS tedy nechtěla znát pravdu o činech některých svých členů. A není divu, obě tyto strany prozatím vždy - přes veškeré proklamace a další prázdná slova - zavedly a udržovaly systém, který korupční chování umožňuje v pokud možno co nejširším rámci.

Radek John tedy měl pravdu, když nechtěl přepustit ODS ministerstvo vnitra, protože ta by se mohla opět pokusit vyšetřování svých dosud nevyšetřených kauz zastavit, stejně jako se o to pokoušela ČSSD. A ODS má nepochybně pravdu, že provázání bezpečnostní agentury ABL na ministerstvo vnitra a vůbec na vysokou politiku je nebezpečné. A to především v souvislosti s Bártovým plánem na proniknutí ABL do politiky za ekonomicko-finančním profitem této firmy. A zároveň má ODS pravdu, že ABL ve vládě vůbec nevadí - jinak by v čele ministerstva školství nemohl zůstat ministr Dobeš z ABL, s přehledem nejhorší ministr školství po listopadu 89.

A do třetice má pravdu i nezávislý pozorovatel, který říká jednak to, že nebezpečná pro politiku je jak ABL, tak ODS. A také to, že Bárta tímto svým plánem pouze popsal, co tu ODS a ČSSD praktikovaly dlouho před vznikem Věcí veřejných, a to v mnohem větším měřítku, čítajícím rozkradení a rozfofrování stovek miliard korun, které budou splácet ještě naši vnuci.

Vedle deformace charakteru, kterou způsobuje nezvládnutí moci a přezírání vlastní odpovědnosti, přispívají k oné špinavosti politiky i média. Způsoby, kterými toho docilují, se stále opakují. Pro příklad opět nemusíme chodit daleko: zveřejnění Bártovy kauzy MF Dnes dokonale načasovala. Podle mého názoru je více než zřejmé, že tento list hraje v dresu té části ODS, která potřebovala svrhnout Bártu a Johna a kterou (ovšem zase jen podle médií) reprezentuje předseda poslaneckého klubu ODS Tluchoř, společně s Kristýnou Kočí.

A ještě v něčem je naše politika přínosná celému světu: již není třeba zabývat se konspiračními teoriemi, jelikož převládla konspirační praxe.

Pravdu má nesporně Kristýna Kočí, že praktiky v podobě odposlouchávání a tajného nahrávání rozhovorů do politiky nepatří. Když ovšem ve stejném duchu začne moralizovat Pavel Drobil (stále místopředseda ODS - sic!), který má za sebou úplatkářskou aféru, již bylo možno rozvířit jen vzhledem k tajnému nahrávání, transformuje se tato pravda ve svůj opak. A do popředí vystupuje pravda Libora Michálka, který Drobila (a dalšího aktéra) nahrál a odhalil tak praktiky ODS, které si s praktikami Věcí veřejných v ničem nezadají.

Jak jsem již v jednom z komentářů psal, stejná média, která nám od počátku devadesátých let podnes předkládala kauzy, průšvihy a důkazy o hanebnosti parlamentních stran, aby šla lépe na odbyt, nás před každými volbami náhle přesvědčovala, že tyto strany je přesto všechno třeba volit, protože prý jde o „menší zlo“, než představují strany jiné. Tak se dělo i před volbami minulými a nepochybně se tak bude dít i před volbami příštími.

Jak jsme si však právě ukázali, žádné menší zlo neexistuje. Existují pouze pravdomluvní, kteří svrhávají druhé pravdomluvné, přestože spolu sdílejí nezpochybnitelnou a nepodmíněnou pravdu, zase pravdu a nic než pravdu. A nezávislému pozorovateli tak nezbývá než mít také pravdu.