Do mozaiky diskuse přidám jen několik – asi jen okrajových - kamínků:
1) Když jsem před několika lety navštívil Lvov, vítala mne na hlavní ulici do centra socha Stepana Bandery v nadživotní velikosti. Navštívil jsem tam i museum a bojový nacionalismus, který vyzařoval z musejních panelů s fotografiemi a texty, mne nepříjemně překvapil.
2) V září tohoto roku jsme s jedním vídeňským cestovním klubem v rámci cesty kolem Černého moře navštívili i Krym. Asi 10 lidí jsem se ptal na to, zda a jak hlasovali v referendu a zda po zkušenostech po půl roce svou volbu nepřehodnocují. Z těch, se kterými jsem hovořil, jeden Tatar a dvě Tatarky k referendu nešli, jedna starší žena se prohlásila za Ukrajinku s tím, že hlasovala pro připojení k Rusku („mám se ted´ lépe“ - asi má vyšší důchod) , ostatní Rusky a Rusové hlasovali za připojení. Jedna z nich ve Fedosii si zpětně viděno nebyla jistá, zda to bude pro ni dobré, protože její manžel pracuje na Ukrajině. Má oba pasy (podobně jako většina) a zatím to není problém, ale do konce roku 2015 (nebo 2016, nejsem si už jist) se musí rozhodnout a ponechat si jen jeden. Pokud si ponechá ukrajinský, bude sice moci na Krymu zůstat, ale jako cizinec.
3) V Sevastopolu si důchodce přivydělával službou u dveří hotelu. Narodil se rusky mluvícím rodičům v Kazachstanu, jako stavař pracoval na mnoha místech Sovětského svazu, profesní dráhu skončil na Krymu. Vracel se k tomu, že ti „ze Lvova“ je (zřejmě ty na východě) nemají rádi a že předělávají historii. Bál se jich a proto je rád, že ted´už se bát nemusí.
4) Po návratu jsem četl varovné články o ruské propagandě. Abych si získal vlastní názor na její efektivnost, podíval jsem se občas na 1. kanál ruské televize. Značná část zpravodajství je věnována situaci v Doněcku a Luhansku, zpravidla jde o záběry dopadů granátů a (samozřejmě emotivní) reportáže s postiženými obyvateli. Jsou tam ale také zprávy a reportáže z Ukrajiny. Např. 26.11. :
-Ukrajinský Institut národní paměti doporučil ministerstvu vzdělání přepracovat učebnice dějepisu s cílem m.j.odstranit z nich termín Velká vlastenecká válka, protože nic takového neexistovalo, existoval jen boj dvou totalitních států a Ukrajina byla jejich obětí. Novinářům se doporučuje nepsat v souvislosti s koncem války o „osvobození od fašismu“, ale o „vyhnání okupantů“. Také se připomíná, že president Porošenko ustanovil nový svátek, t.zv Den Obránce Ukrajiny. Má se slavit 14. října. Váže se na 14. říjen 1943, kdy Stepan Bandera vytvořil Ukrajinskou osvobozeneckou armádu.
- Z ukrajinské televize byly převzaty záběry, při kterých ukrajinský reportér se patrioticky na letišti dotazuje biatlonistky Semerenkové po jejím návratu z treninku na trati v Tjumeni, proč byla se svým týmem trenovat v Rusku. (Údajně tomuto „zlatému“ týmu ze Soči je vytýkáno i to, že ze Soči neodletěl a závodil.) Tentýž reportér návazně klade ministru sportu tuto otázku: Náš tým biatlonistek trénoval v Rusku. Za to jim platíme. Daně z této platby jdou do státního rozpočtu. Z rozpočtu jsou peníze na zbraně, kterými jsou zabíjeni naši lidé. Je to správně? Ministr Bulatov mu odpovídá: Je správné, že ukrajinský novinář je tady, místo aby bojoval na Východě?
-Drobná mladá reportérka ruské televize je večer na ulici obstoupena mladými muži. Jeden na ni neustále křičí: Odejdi z Ukrajiny. Ona mu něco říká, co v hluku zaniká. Zezadu jí někdo na kapuci, kterou má na hlavě, rozplácne syrové vajíčko. Než stačí zvednout ruku, někdo jí vstříkne pepř do očí. Další záběr je na již osamělou zaslzenou reportérku, která si utírá oči a říká, že takoví nikdy nechodí jednotlivě, vždy v tlupě.
Pochopil jsem lépe, z čeho mohl mít vrátný v Sevastopolu strach. A také si myslím, že by bylo prospěšné, kdyby se v českých mediích objevovaly z Ukrajiny i zprávy tohoto druhu.
Za boha, cara a vlast
Petr Uhl
1) Když jsem před několika lety navštívil Lvov, vítala mne na hlavní ulici do centra socha Stepana Bandery v nadživotní velikosti. Navštívil jsem tam i museum a bojový nacionalismus, který vyzařoval z musejních panelů s fotografiemi a texty, mne nepříjemně překvapil.
2) V září tohoto roku jsme s jedním vídeňským cestovním klubem v rámci cesty kolem Černého moře navštívili i Krym. Asi 10 lidí jsem se ptal na to, zda a jak hlasovali v referendu a zda po zkušenostech po půl roce svou volbu nepřehodnocují. Z těch, se kterými jsem hovořil, jeden Tatar a dvě Tatarky k referendu nešli, jedna starší žena se prohlásila za Ukrajinku s tím, že hlasovala pro připojení k Rusku („mám se ted´ lépe“ - asi má vyšší důchod) , ostatní Rusky a Rusové hlasovali za připojení. Jedna z nich ve Fedosii si zpětně viděno nebyla jistá, zda to bude pro ni dobré, protože její manžel pracuje na Ukrajině. Má oba pasy (podobně jako většina) a zatím to není problém, ale do konce roku 2015 (nebo 2016, nejsem si už jist) se musí rozhodnout a ponechat si jen jeden. Pokud si ponechá ukrajinský, bude sice moci na Krymu zůstat, ale jako cizinec.
3) V Sevastopolu si důchodce přivydělával službou u dveří hotelu. Narodil se rusky mluvícím rodičům v Kazachstanu, jako stavař pracoval na mnoha místech Sovětského svazu, profesní dráhu skončil na Krymu. Vracel se k tomu, že ti „ze Lvova“ je (zřejmě ty na východě) nemají rádi a že předělávají historii. Bál se jich a proto je rád, že ted´už se bát nemusí.
4) Po návratu jsem četl varovné články o ruské propagandě. Abych si získal vlastní názor na její efektivnost, podíval jsem se občas na 1. kanál ruské televize. Značná část zpravodajství je věnována situaci v Doněcku a Luhansku, zpravidla jde o záběry dopadů granátů a (samozřejmě emotivní) reportáže s postiženými obyvateli. Jsou tam ale také zprávy a reportáže z Ukrajiny. Např. 26.11. :
-Ukrajinský Institut národní paměti doporučil ministerstvu vzdělání přepracovat učebnice dějepisu s cílem m.j.odstranit z nich termín Velká vlastenecká válka, protože nic takového neexistovalo, existoval jen boj dvou totalitních států a Ukrajina byla jejich obětí. Novinářům se doporučuje nepsat v souvislosti s koncem války o „osvobození od fašismu“, ale o „vyhnání okupantů“. Také se připomíná, že president Porošenko ustanovil nový svátek, t.zv Den Obránce Ukrajiny. Má se slavit 14. října. Váže se na 14. říjen 1943, kdy Stepan Bandera vytvořil Ukrajinskou osvobozeneckou armádu.
- Z ukrajinské televize byly převzaty záběry, při kterých ukrajinský reportér se patrioticky na letišti dotazuje biatlonistky Semerenkové po jejím návratu z treninku na trati v Tjumeni, proč byla se svým týmem trenovat v Rusku. (Údajně tomuto „zlatému“ týmu ze Soči je vytýkáno i to, že ze Soči neodletěl a závodil.) Tentýž reportér návazně klade ministru sportu tuto otázku: Náš tým biatlonistek trénoval v Rusku. Za to jim platíme. Daně z této platby jdou do státního rozpočtu. Z rozpočtu jsou peníze na zbraně, kterými jsou zabíjeni naši lidé. Je to správně? Ministr Bulatov mu odpovídá: Je správné, že ukrajinský novinář je tady, místo aby bojoval na Východě?
-Drobná mladá reportérka ruské televize je večer na ulici obstoupena mladými muži. Jeden na ni neustále křičí: Odejdi z Ukrajiny. Ona mu něco říká, co v hluku zaniká. Zezadu jí někdo na kapuci, kterou má na hlavě, rozplácne syrové vajíčko. Než stačí zvednout ruku, někdo jí vstříkne pepř do očí. Další záběr je na již osamělou zaslzenou reportérku, která si utírá oči a říká, že takoví nikdy nechodí jednotlivě, vždy v tlupě.
Pochopil jsem lépe, z čeho mohl mít vrátný v Sevastopolu strach. A také si myslím, že by bylo prospěšné, kdyby se v českých mediích objevovaly z Ukrajiny i zprávy tohoto druhu.