Výborný text Jana Šíchy chce na papežova slova nahlížet optikou ekologických aktivistů, ale zapomíná na její různost. Není to totiž obecně tak, že „ekologické hnutí nevidí prapříčinu ve hříchu“, ale vždy v kapitalismu. Aktivistům uvažujícím o kořenech environmentálních problémů hlouběji, řekněme v dimenzi historické a antropologické, nebude myšlenka o prapříčině spočívající v hříchu vzdálená. Metaforicky budou hřích chápat jako lidskou přirozenost, kterou evoluce zatížila riskantními vlastnostmi.

Co lze mít proti „moralizujícím pasážím“ a proč psát o „moralistní vatě“? Copak nepatří moralizovaní mezi první úkoly biskupů a kazatelů?

Jan Šícha píše, že „pozdě není v tomto případě nikdy“. Jak na co. Na záchranu mizejícího světa přírody pozdě je. Pozdě není na reflexi toho, co se na Světě děje. Ta nám dovoluje každodenně se rozhodovat, jak žít.

Šícha, podobně jako jiní komentátoři Encykliky, adekvátně staví do jejího centra papežovu vazbu mezi eko a sociálními řešeními. Sociální ohled je ovšem ústřední a všeobecně sdílený bod křesťanského náboženství. Při obtížnosti a složitosti environmentálních souvislostí se stává přáním, které je otcem myšlenky.

Mne zaujala méně samozřejmá stránka Encykliky: tento zásadní dokument se neopírá o koncept správcovství – klíčový koncept křesťanské teologie, který s odvoláním na biblické texty obhajuje lidskou nadřazenost. Udělala jsem si malý slovní rozbor Encykliky. Potvrdil mou hypotézu: „zelená“ revoluce papeže Františka spočívá v tom, že se připojil ke Chvále Stvořitele, pronesené jeho patronem ve 12. století. Vidí člověka spíš jako sourozence, „bratra“ či „sestru“ Stvoření, než jako správce. Možná o tom revolucionář ani neví.