Zelení a levicová politika
Lukáš KrausZelení jsou integrální součástí levicové politiky, jelikož sice nesou i témata, která se nedají jednoduše zařadit do dvourozměrného prostoru, ale nástroje, kterými chtějí dosahovat svých programových cílů, jsou levicové.
Lenka Alžběta Dušková (SZ) přímo z Německa velmi správně hovoří o nových a starých strukturách. To je myslím zásadní ukazatel a hodnotící kritérium, kde se jaký subjekt s podobným programem nachází. Oproti konzervativcům levice vždy preferovala změnu, tedy progresivní změnu, ideu změny, pokrok, hleděla do budoucnosti a nespokojila se s holou aktuální a determinující realitou.
Proto považuji zelené za integrální součást levicové politiky, jelikož sice nesou i témata, která se nedají jednoduše zařadit do dvourozměrného prostoru, ale nástroje, kterými chtějí dosahovat svých programových cílů, jsou levicové. Regulace trhu, inovace, zodpovědnost, empatie a společenská kooperace. Levice se vždy snažila změně otevírat dveře, tedy modelovat podmínky pro změnu a další vývoj společnosti. Proto souhlasím s Petrem Jedličkou, který staví německé zelené nalevo od SPD, jelikož je to legitimní pohled, i když o sociálních dávkách ano či ne to myslím není, to je pouhý popis nástroje.
(Sociální dávky a transfery jsou vlastně spíše pravicovým konceptem charity omlouvající zásadní nespravedlnost ve společnosti a zabraňující oprávněné revoluci většiny determinovaných. 70 % českých domácností nevychází s příjmy. Méně sociálních dávek a více spravedlivé mzdy, ze kterých se dá žít, právo na práci pro všechny, více kooperace a respektu, důstojnosti, více svobody a rovnosti, to je levicový koncept. Právem na práci je myšlen skandinávský koncept plné zaměstnanosti.)
Přesto toto ukotvení „více nalevo“ neplatí vždy a všude. Za starou strukturu můžeme totiž považovat zelené působící v koalici s CDU třeba v Hamburku. Progresivní změnu, tedy hlavní levicový indikátor, tam představovala opoziční SPD, která následně ve volbách získala přes padesát procent mandátů.
„Reprezentujeme levicovou, moderní a reformní sílu,“ spolupředsedkyně Bündnis 90/Die Grünen Claudia Rothová na sjezdu německé strany zelených, jak psal ve svém sjezdovém komentáři expert na zahraniční politiku Petr Jedlička. Tak nějak nevím, co si o tom mám myslet. V ČR naopak zelení tvrdí, že prizma pravo-levé dichotomie je chybou. Nevím, sám nevím, ale voliči zjevně preferují čitelný levicový směr německých zelených před ani oblečenou, ani na koloběžce.
Tohle ani oblečený, ani nahý, to vede jedině k nečitelnosti a bohužel i k pádům, jako se to stalo právě SZ. Zelená politika používá levicové nástroje, jak jinak chcete tedy dělat svou politiku, jak jinak se chcete postavit třeba jaderné lobby, třeba betonářské lobby, než regulací či klestěním cesty alternativám, tedy progresivním technologií a inovacím? Právě proto nepochybuji o levicovosti zelených, velmi vážné ale pochybuji o správnosti filozofie Bursíka, který vám dal do vínku to neevropské neukotvení, neslanost a nemastnost. Stáváte se méně věrohodní a pro široké segmenty méně pochopitelní, a to je škoda.
Na levici místo mimochodem je a táhne se až hluboko k evropskému středu, tedy rozhodně ne za česky programově doprava posunutý střed. Proto bych používal právě podobnou rétoriku jako spolupředsedkyně zelených v Německu. Mým osobním přáním je mít silného koaličního partnera, ne pod hranicí volitelnosti se pohybující stranu vedenou zjevně nefunkčním taktickým konceptem.
Přemoudřelý slovník pana předsedy Ondřeje Lišky, který dokonce potírá své spolustraníky za diskusi s občany na sociálních sítích, nesvědčí o tom, že skutečně správně pochopil, jak by měla vypadat moderní politická strany, tím méně pak zelené. Strany jediné pravdy či strany působící jako tajné spekulující sekty někde v šedém přítmí sekretariátů, to je to poslední, co občanská diskuse v ČR potřebuje a je to poslední věc, kterou potřebuje zelená politika v ČR, tedy konformitu se systémem neoliberálního tunelářství, betonářství, neviditelnost, konformitu se zděděnými ministerskými galošemi a jejich nekritické uctívání.