Předsedou sociální demokracie se stal reprezentant proevropské politiky otevřený spolupráci se širokou veřejností. S volbou Bohuslava Sobotky zároveň padla snad největší obava zástupců těch iniciativ, které dění uvnitř ČSSD blíže sledují. Michala Haška jejich členové často ztotožňují s politickým pragmatismem a kšeftařením. I pro jinak oblíbené straníky by bylo obtížné přesvědčit zástupce iniciativ ProAlt nebo Ne Základnám (kteří se brněnského sjezdu osobně účastnili) ke spolupráci s ČSSD, pokud by ji vedl jihomoravský hejtman. Výsledek sjezdu by měl lidi nejen z těchto iniciativ spíše lákat než odrazovat.

Bohuslav Sobotka se stal předsedou strany. Ze zvolených místopředsedů se k němu přihlásili lídr pražské kandidátky ČSSD v posledních komunálních volbách Jiří Dienstbier a místopředseda Sněmovny Lubomír Zaorálek. Jeho spolupracovníci prosazovali i volbu politicky neznámého, ale byrokraticky zdatného Martina Starce. Michal Hašek se stal statutárním místopředsedou strany. Z jím podporovaných kandidátů se místopředsedy stali bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová a exministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach.

Benešová a Dienstbier — první známá z boje s justiční mafií a druhý z odmítnutí pražské koalice s ODS — navíc mohou ČSSD činit přijatelnou pro skupinu politicky přímo neprofilovaných občanů. Jejich zapojení do veřejného angažmá je jen jedním z úkolů, ve kterých se zájmy aktivní části veřejnosti a posjezdové ČSSD prolínají.

První úkol, který si Bohuslav Sobotka vytkl, je posílení sociální demokracie. Musí podle něj získat podporu v nových cílových skupinách a s nimi také psát svůj politický program. Rád by ČSSD viděl jako „společenství lidí, kteří si rozumějí a kteří chtějí měnit svět podobným způsobem“. To se neobejde bez navýšení počtu členů a přímých spolupracovníků strany.

Veřejnost, která má zájem na „podobné proměně světa“ jako ČSSD, by se měla straně, a případně alespoň Bohuslavu Sobotkovi vydat pomoci. První krok přitom chtě nechtě bude muset být intelektuální.

Spolupráce stran (ať nehovoříme jen o ČSSD) s veřejností totiž nebude fungovat, pokud občanské iniciativy nezačnou politiku vnímat jako nedílnou součást veřejného dění. Pokud neodloží představu občanské společnosti coby soupeře politické sféry a pokud neukážou ochotu pracovat alespoň v rámci širšího politického hnutí. Mluvčí iniciativ i předsedové stran se mění. Nemění se obecný úkol a zájem na „podobné proměně společnosti“.

Úkolem veřejně činných lidí s podobnou představou o změně je tedy vstřícnost a ochota k aktivnímu angažmá. To by mohlo proměnit i vnitřní život sociálně demokratické strany. Byl to sám Bohuslav Sobotka, kdo během sjezdu upozornil, že strana „se často pouze omezuje na opakování rituálů vnitrostranického života“, ale — dodejme — skutečně nežije.

Nové vedení české sociální demokracie čeká hledání rovnováhy mezi mocenskou manýrou přítomnou v každé straně a deklarovanou vůlí k programatické práci. Přestože sjezd snad šestinu svého trvání věnoval diskusi o programu strany — dokumentu Sociální demokracie pro 21. století —, neschválil nakonec žádné z opatření, která měla do budoucna bránit náborům černých duší do strany nebo posílit pozici žen. Aktivizace dalších lidí, skutečná spolupráce mezi stranami a veřejností a jejich vědomé prolínání může jednak oživit vnitřní život politických stran. Jednak veřejnosti a jejím iniciativám dává realistickou možnost přímo působit na chod státu a jeho budoucí podobu.