Nejprve rekapitulujme. Ve středu ministr financí Miroslav Kalousek vyhlásil, že se šéfredaktoři českých deníků a týdeníků radí, jak společně zabránit zvýšení DPH na dvacet procent u tisku, protože by to ohrozilo hospodářskou situaci jejich listů, a že má ze schůzky videozáznam. Ve čtvrtek ráno existenci nahrávky popřel s tím, že to byla záměrná mystifikace. Mezitím se stránky internetu zaplnily prohlášeními napálených šéfredaktorů Mladé fronty DNES a Lidových či Hospodářských novin o napadnuté svobodě tisku a znevěrohodnění debaty o DPH a s ní i o penzijní reformě.

Žádný z šéfredaktorů skutečnost porady nepopřel, jejich zděšení vyvolala jen možná existence záznamu. Víme tedy, že se tiskoví pardálové radí, jak se chránit proti vládním reformám. To je pochopitelné, všechny vrstvy obyvatel jsou jimi ohroženy, vyjma ovšem té vrstvy, pro kterou jsou chystány. Zvýšením sazby DPH u tiskovin by vzrostly náklady na vydávání periodického tisku, což by nutilo redakce šetřit a propouštět, a tím v konkurenci s elektronickými médii zvolna zanikat. Velká škoda by to vesměs nebyla, ale z pohledu vydavatelů přeci jen.

Jenže problém tu je, dokonce dva.

Novinářstvo se ozývá až tehdy, a přesněji jen tehdy, když už se reformy týkají i jeho a jeho soukromých sobeckých zájmů. O lékařích se nestyděli psát, že vládu svými výpověďmi vydírají, totéž by jistě psali o učitelích, kdyby přestali učit, o strojvedoucích, o zemědělcích, zkrátka o libovolné profesní skupině, kdyby vládu přestala trpět a začala nedělat, co přece podle tisku dělat musí: reformovat se.

Každý se brání, jak umí. Lékař neléčí, hasič nehasí, pekař nepeče, učitel neučí — prostě reforma. Žádný ale nemůže léčit, učit, péct tak, aby reformu zastavil. Může se jedině bránit. Novinář je tu ve výhodě. Může nepsat. On ale může i psát, a psát proti reformě a ve vlastním zájmu, může ho předložit jako zájem veřejný. A je starý zvyk novinářů, zvyk povýšené výlučnosti, ať si i mírou oprávněné, zaměňovat své zájmy právě za zájmy všech.

Miroslav Kalousek vydavatele listů lstí usvědčil, což ho sice nezbavuje v nejmenším odpovědnosti za nepřijatelné reformy, ale žert se povedl a měl smysl. Usvědčil vlastníky a šéfredaktory z pokrytectví. Reformovat se podle nich mají jen ti druzí, oni přece zajišťují svobodu slova. Tím debatu nepokazil, jak si myslí někteří, tím jen pozměnil její rámec: novináře srovnal do řady s ostatními a ukázal, že píší, a to nejen když jde o ně, ale hlavně když o ně nejde, ani ne tak objektivně jako spíš z pohledu své společenské situace.

Je to příležitost, jak reformy prohlédnout a odmítnout. Jsou totiž mnozí, jichž se velmi dotknou, kteří nemohou nejen psát nebo nepsat, ale ani neléčit, nepéct a nehasit, a ti se nemohou bránit vůbec. Za ty se bere novinář, když píše ve veřejném zájmu.