Červenočerné prapory, protistátní transparenty a nepočetné hloučky oficiálních českých anarchistů obvykle bývají k vidění na Prvního máje. Jindy po nich ale neštěkne ani televizní kamera, ledaže by někde zmlátili nějaké nácky. Lidi v saku a kravatě jsou pro televizní zpravodaje většinou důležitější než lidi v mikinách s kapucí a s arafaťákem.

Pro pracovníky zpravodajských služeb bývá První máj dobrá příležitost aktualizovat si seznam extremistických elementů a se spokojeným úsměvem konstatovat, že takováhle hrstka naivků bezpečnostní situaci ani náhodou neohrozí. O tom, zda je v silách anarchistů zničit „systém“, na svém webu navíc poslední dobou pochybují i oni samotní. Z kapucí, kostkovaných šátků a radikálních pouček se stal folklór pro zastydlé puberťáky. Chtějí být free, a tak si na sebe svobodně navlečou červenočernou textilní i ideologickou uniformu — a je jim dobře.

Tajní strážci klidného spánku české buržoazie by ale neměli usínat na vavřínech. Naopak, měli by se připravit na zásadní střetnutí. Možná si toho ještě nevšimli, ale nejnebezpečnější protistátní živly jsou momentálně jejich šéfové, kteří na rozdíl od svých oficiálních kolegů z ČSAF a spol. svými kravatami (případně motýlky) dodržují drobilovský dress code slušných lidí.