Bezohlednost chudých
Patrik EichlerHněv může být anonymní. Jeho výbuch ale v podobě konkrétních činů nutně zasáhne jednotlivé lidi. Zastřelit předsedu vlády je snad přeci jen trochu obtížné. Ale revizorku, pokladního v obchodě, exekutorku nebo bezdomovce, kterému se tolik nechceme podobat, nechrání de facto nic.
Stát selhává. Nejde ovšem o to, že by se přežil jako forma správy věcí veřejných. Stát je cíleně poškozován konkrétními politickými rozhodnutími konkrétních lidí. Udržet konflikt o podobu státu mimo hranice fyzického střetu bude tím obtížnější, čím snazší bude takové střety zneužít jako zbraň proti jeho obhájcům.
To nebezpečí se zvětšuje, protože přestává jít jen o destrukci veřejného prostoru (privatizace zdraví, vzdělání, stáří, sportu nebo dopravy). Český stát dnes přestává být schopen vymáhat své vlastní funkce — mimo jiné zcela základní monopol na násilí. Stále více lidí vyslovuje tušenou potřebu bránit vlastní důstojnost a brát odpovědnost za svůj osud do vlastních rukou.
Na to konto mě v internetu minulý týden zaujaly dva blogy. První z nich pod titulkem V Praze byl zastřelen exekutor publikoval Jan Králík. Druhý napsal Tomio Okamura a uveřejnil ho na několika webech pod názvem Zastřel svého exekutora. Blogy vyšly dva dny po sobě. I kdyby ale jeden z nich byl reakcí na ten druhý, odrážejí pozorovatelný trend.
Není náhodou, když v Okamurově textu čteme, že „mají pravdu“ ti, kdo dovozují, že „střelit cizího vetřelce, který se vloupal do mého domu, je správné“. Příkladně v textu najdeme i rozlišení na ty, kdo „dluží deseti a stamiliony, žijí a zřejmě dál budou žít spokojeně“. A na kluka, který za osm pokut dopravnímu podniku „má s odměnou exekutorovi platit přes 300 000 Kč, slovy tři sta tisíc. (…) Připomínám, že z oněch 300 000 dostane dopravní podnik jen 3 200 Kč.“ V podobném duchu již delší čas píší Britské listy, deník Právo i Deník Referendum.
Teze výslovně přítomná u Okamury a implicitně i u Králíka — zastřelit exekutora, který se neohlásí a vnikne do domu bez asistence policie, je možné — je jen jedním příkladem, kdy se obecná frustrace lidí může proměnit v konkrétní fyzický konflikt. Nebylo by to ostatně poprvé (Chtěl zastřelit exekutora, Blesk, 24. 4. 2003; Na Brněnsku poštval dlužník na exekutora rotvajlera, hrozí mu 6 let vězení, Idnes.cz, 11. 2. 2011).
Čím více bude takových případů přibývat, tím dříve přitom uslyšíme, že policie nemůže chránit soukromé podnikatele (kterými exekutoři jsou) a že pro jejich ochranu bude třeba najímat pracovníky soukromých bezpečnostních agentur (na náklady dlužníků, samozřejmě).
Stejným způsobem se ale rozšiřující se frustrace může projevit u lékaře, který váš neošetří bez nejméně třicetikorunového úplatku; revizora, který v pražské tramvaji kontroluje, zda máte v kapse Bémovu kartičku za miliardu dvě stě milionů; v pojišťovně, kde zjistíte, že na útok Lidové fronty za osvobození Judeje se vaše pojistka vztahovala, ale na Římany už ne.
To, co v České republice provádějí nejméně čtyři poslední vlády, zvyšuje frustraci obyvatel. Anonymní hněv, jehož reprezentanty se v posledních volbách stali populisté z Věcí veřejných, po jejich znemožnění může uchopit kdokoli. V nové situaci se ho zdaleka nemusí podařit udržet v rámci požadavků systémové změny a mimo hranice fyzického střetu. Zastřelit předsedu vlády je snad přeci jen trochu obtížné. Revizora, pokladní v obchodě, exekutora nebo bezdomovkyni, které se tolik nechceme podobat, nechrání — kromě státu — de facto nic.