Magistrála Buzeşti-Berzei-Uranus-Calea Rahovei označována bukurešťskou radnicí za „největší urbanistickou akci posledních dvaceti let“ předpokládá výstavbu tříproudé silnice, která by měla zajistit průjezd hlavním městem za pouhých dvacet minut. Projekt však v podstatě není ničím jiným než pokračováním ceauşescovských diktátorských praktik, a to jak megalomanským pojetím a vlastní neúčinností, tak i způsobem, jakým je realizován.

První úsek výstavby, započatý v roce 2010, protíná centrální část Bukurešti nevyčíslitelné historické a urbanistické hodnoty a předpokládá demolici 126 staveb, mezi nimiž je třináct památkově chráněných budov. Projekt byl v červnu 2010 bez jakékoliv předchozí diskuse s veřejností představen jako městu prospěšný. Rovněž neprošel schválením územního plánu, nebyl opatřen souhlasem o dopadu na prostředí a ze zákona povinným povolením ministerstva kultury k demolici památkově chráněných budov.

Několik desetiletí trvající destrukce Bukurešti

Bukurešť se nestává zdaleka poprvé terčem neohrabaných urbanistických plánů, jejichž pravou rukou je buldozer řízený zvůlí moci. V osmdesátých letech zboural Ceauşescu významnou část starého města, na jehož místě vybudoval nové tzv. občanské centrum. Jeho osou je 3,5 km dlouhý Bulevardul Unirii, původně pojmenovaný jako Třída vítězství socialismu. Název doplnili Bukurešťané o výstižný dovětek „nad Bukureští“. Západní část bulváru uzavírá náměstí schopné pojmout několik set tisíc lidí, kteří zde měli svému vůdci vzdávat hold. Nad tímto obrovským prostranstvím se tyčí Palác lidu, dnes Parlamentní palác, Ceauşescův pomník, jímž si diktátor zajistil svou nesmrtelnost.

Přesto v Bukurešti ještě zbývá dost zajímavých míst, která se dodnes zachovala. Místo snahy je uchránit děje se pravý opak. Cenné budovy ve starých částech Bukurešti často končí v rukou developerů, kteří korupčními metodami získají povolení k jejich demolici a na lukrativním pozemku staví nové bytové či administrativní komplexy bez jakékoliv architektonické hodnoty a respektu k okolí.

„Rumuni nemají úctu ke starým věcem. Místo aby zrekonstruovali starý dům, postaví raději nový. Přátelé a sousedi to ocení mnohem víc a o to jim vlastně jde,“ hodnotí situaci ve svém městě čtyřicetiletá Adriana Pop. Tam, kde se rekonstruuje, pak často není respektován původní estetický záměr, a tak se například secesní dům stane obrovskou vitrínou lemovanou bílými plastovými okny.

Demolice další historické části Bukurešti a památkově chráněných budov nechává většinu lidí klidnými. K tomu 33letá Simona Teodor z Bukurešti dodává: „Vyrostli jsme v době, kdy se kolem nás všechno bouralo. Bourat bylo tak běžné, že dnes mnohým lidem nedochází, že je to špatně. A když už si to uvědomují, žijí v přesvědčení, že proti místním úřadů a politické moci nic nezmůžou.“

Ceauşescovy praktiky v demokratickém Rumunsku

Aby mohl být vytvořen prostor pro plánovanou silnici, začala radnice hlavního města v prosinci 2010 vystěhovávat obyvatele, a to i přesto, že to zákon v období od 1. prosince do 1. března výslovně zakazuje. Desítkám rodin bylo oznámeno, že mají do 72 hodin opustit své domovy. Navíc žádný z vlastníků nemovitostí nebyl náležitě odškodněn. Byla jim nabídnuta pouze minimální suma dle odhadních tabulek, aniž by byl proveden předchozí odborný odhad, jenž by odpovídal ceně na trhu s nemovitostmi. Majitelé lukrativních domů tak dostali 40-50 % jejich reálné tržní hodnoty.

Pro ilustraci situace může posloužit příběh rodiny Iliescových, které byla v lednu letošního roku zbourána polovina domu. Jak uvádí deník România Liberă, jednoho rána jim na dvůr vstoupili zástupci radnice, strážníci v civilu a policisté. Nikdo z nich se neprokázal žádným průkazem a nepředložili ani jiný doklad. „Všichni tito lidé vstoupili do domu, jakoby vešli do ulice, rozbili dveře, vytrhali okna. Někteří byli vyzbrojeni slznými spreji, elektrošoky a pistolemi. Zůstali jsme s otcem úplně v šoku. Řekl jsem jim, ať odejdou, že jsou v soukromém objektu, a oni na to: Odteď to tady patří státu,“ vzpomíná Teodor Iliescu.

Rodina si byla vědoma, že část domu bude vyvlastněna, netušila však kdy a jak. Omluvný telefonát od samotného primátora zní v celé situaci víc než absurdně. Rodina Iliescu zároveň tvrdí, že před demolicí nedostala odškodnění, k čemuž majitel (bývalý stavební inženýr) domu postaveného ve třicátých letech dvacátého století jen ironicky dodává: „Když jdeš za ženskými, taky musíš prvně zaplatit a pak teprve uvidíš ložnici.“ Radnice se však brání, že postupovala v souladu se zákonem a peníze byly rodině zaslány na účet. Iliescovi v domě nadále bydlí, a to i přesto, že jim byla v mrazivém počasí přerušena dodávka plynu, elektřiny i vody.

Závažné porušení zákona zaznamenaly neziskové organizace, jež proti projektu bojují, rovněž při demolicích staveb v místech, ve kterých se nachází památkově chráněné budovy. Na základě jejich intervence nařídily soudní instance a Národní komise na ochranu historických památek (nejvyšší odborný orgán na ochranu památek) přerušit demoliční práce do doby, než dojde k důkladnému zhodnocení situace. Radnice města však soudní rozhodnutí nevzala na vědomí a nechala zbourat 33 budov, z nichž se pět nacházelo pod památkovou ochranou. Některé demoliční práce se z nařízení primátora Sorina Opresca a za tichého souhlasu policie, jež odmítala zasáhnout, uskutečnily přímo uprostřed noci. Nevyslyšena zůstala i žádost neziskových organizací, aby bylo z budov před provedením demolice alespoň umožněno odnést cenné objekty a dekorativní prvky.

Hala Matache jako symbol demolice historické části Bukurešti

Na seznamu budov určených k demolici se v současné době nachází dalších osm památkově chráněných objektů. Neziskové organizace se snaží bojovat za jejich záchranu, jakož i za to, aby státní instituce dodržovaly zákony. Jednou z ohrožených budov je i Hala Matache (tržnice Matache), která se v posledních týdnech stala symbolem demolice historické části rumunského hlavního města a je na ní upírána značná pozornost.

Hala Matache byla postavena v roce 1887 a je nejstarším dochovaným tržištěm v Bukurešti. Historik Adrian Majur k osobě zakladatele tržnice a okolnostem její výstavby uvádí: „Řezník Matache (Matache Mǎcelarul), vlastním jménem Loloescu Matache, je typickým příkladem městské legendy. Svou živnost započal po válce o nezávislost, někdy kolem roku 1879. V té době se křižovatka ulic Griviţa a Buzeşti nacházela na okraji města.“ Hala Matache nacházející se na důležité dopravní křižovatce se brzy stala významným orientačním bodem pro tehdejší obyvatele Bukurešti. A po více jak stoleté existenci nadále zůstává součástí života Bukurešťanů a je jedním z posledních tradičních tržišť, které odolaly náporu supermarketů.

U Haly Matache proběhlo v poslední době několik protestů. Jedním z nich, jehož cílem bylo budovu zachránit, byl uspořádán formou umělecké dílny a zúčastnilo se ho kolem stovky lidí. Jelikož radnice města v místě tržnice odmítla vydat povolení k umělecko-kulturní manifestaci, rozhodli se aktéři provést „umělecké cvičení“ a vyzbrojeni fotoaparáty, tužkami a malířskými stojany budovu naposledy zvěčňovali. Inteligentní a poklidná forma protestu byla až v symbolickém kontrastu s chováním radnice hlavního města.

Marný boj občanských organizací?

Proti projektu nové silniční tepny se staví desítky neziskových organizací, profesních organizací, osobností veřejného života a běžných občanů, kteří dávají najevo, že projekt není legální, morální ani smysluplný. Žádají místní úřady, aby zastavily demolici a předešly tak nenahraditelným ztrátám na kulturním dědictví, nepotřebnému napětí ve společnosti a újmám na životním prostředí. Proti primátorovi hlavního města Sorinu Oprescovi bylo podáno trestní oznámení z důvodu protiprávního povolení demolice dvou památkově chráněných budov, a to v naději, že bude jejich zbourání přinejmenším na nějaký čas odloženo.

K situaci se v jednom z rozhovorů vyjádřil i Şerban Surdza, známý architekt a místopředseda organizace Fundaţia Pro Patrimoniu, založené v Londýně: „I kdyby byla nová dopravní tepna v zásadě přijatelná, způsob, jakým je realizována a implementována, je pokračováním ceauşescovských metod protínání bulvárů, k nimž docházelo v osmdesátých letech. Používají se bohužel stejné prostředky a postupy a využívá se stejných vědomostí jako před třiceti lety. Žijeme v demokracii. V demokratických městech se však takové věci nedějí.“

Navzdory ambicím místní radnice ignorovat vůli občanské společnosti, kompetentní úřady, konec konců i zákony, pokračují protestní akce proti projektu v naději, že to, co nebylo srovnáno se zemí, může být ještě zachráněno.