Největší bolestí veřejného života v 21. století je absence politiky. Aby mi bylo správně rozuměno: to, co chybí, je skutečná politika, tj. sdružování a jednání jedinců s podobným zájmem za účelem jeho prosazení. Tato podoba politiky byla, zdá se, zcela vytlačena. Nahradila ji politika jako tzv. služba občanům, v jejímž rámci se politici snaží nabízet svou politiku jako produkt přizpůsobený co nejširším požadavkům tak, aby volební výsledek byl co nejlepší.

Místo legitimního střetu různých zájmů, ve kterém to, co je dobré pro jednoho, je logicky špatné pro druhého, hledají dnes politici řešení, která by měla tzv. vyhovovat všem. Ve skutečnosti tím jen maskují normální snahu mít ze své činnosti užitek pro sebe. Občas se dnešní pseudopolitika schová za národní zájmy, občas za strach o budoucnost našich dětí nebo naopak důchodců. Rétorika tak zastírá reálné zájmy a politika se stává nečitelnou. Nikdo neříká: chci nízké daně, protože mám tak vysoký příjem, že se mi to vyplatí. Místo toho slyšíme, že nízké daně stimulují celou ekonomiku, a tím nepřímo i nás. (Dodejme, že ty bohaté výrazně víc.)

Stejně tak z druhé strany nikdo neřekne: chci vysoké daně, protože se domnívám, že bohatství ve společnosti není distribuováno spravedlivě a vysoké zdanění je nápravou této křivdy a zároveň preventivním opatřením proti sociálním nepokojům. Místo toho posloucháme řeči o solidaritě bohatých s chudými, o jejichž upřímnosti osobně velice pochybuji.

Tak by se dalo pokračovat dál. Česká politika netrpí absencí idejí, ale čitelných zájmů, které váží příjmy a výnosy. Česká politika trpí absencí politiků, kteří se nebojí říkat, že zisky jedné skupiny musí být vyváženy ztrátou druhých, že všichni vydělat nemůžeme a že se musíme rozhodovat prostě a jednoduše na základě svých zájmů. Je to velmi podobné jako rozhodování ve firmě: Podle marketingových výzkumů, bez vize a bez zájmů firmu řídit nemůžete. Pokud to uděláte, splaskne vaše podnikání jako americká hypotéční bublina.

Nemyslím, že by svět managementu byl lepší než svět politiky, je ale mnohem přehlednější. Rozhodnutí, které v něm děláte, musíte vždy dělat se zřetelem k budoucnosti a s tím, co máte. Pokud to tak není, prostě zkrachujete. Krachy firem ostatně ozdravují celkové podnikatelské prostředí. Samozřejmě — existuje tu ještě druhá varianta: zadluženou firmu může někdo koupit jakožto dobrou investici, která mu ušetří náklady a bude plnit jeho vlastní zájmy.

Obě varianty platí i v politice a pro politiky. U nás máme, bohužel, zkušenosti hlavně s tou druhou.