O „cikánském problému“ jsem psal už před čtrnácti dny. Že jsme je nejprve vystěhovali na venkov do chátrajících bytovek po jezeďácích a teď ty, kteří neplatí nájemné, vystěhováváme i odtud. Kam se podějí, je jejich věc, ale možností bez peněz, v zadluženosti, mají málo. Některé rodiny se uchylují ke svým příbuzným, kteří ještě bydlí. Proti tomu ovšem se například v Novém Bydžově sešlo sto sedmdesát dva starostů, z nichž mnozí volali po „domovském právu“, které by dávalo možnost vystrnadit z obce lidi, kteří v ní nemají trvalé bydliště.

Jako by starostové zapomněli, že jiné romské rodiny a skupiny už žádné skutečné trvalé bydliště ani nemají (mají je jenom úředně), nýbrž spořádaně bydlí v různých nehostinných podnájmech, kde například — jak uvedly Lidové noviny — „za místnost s kamny na tuhá paliva a bez tekoucí vody platí soukromým ubytovatelům částky od tří do osmi tisíc korun měsíčně“. Jde o jistý druh „bytové lichvy“. Podobné povahy byla například v Litvínově ubytovna — stavem a vybavením ubohá, zato předražená a plná cikánů, protože našinec by takové podmínky nikdy nepřijal. Přesto po chodbě vesele pobíhaly děti, jejichž maminka zkrášlila to jedno jediné okno krásně nařasenou záclonou. Nevěřili byste, jak drahé může být ubytování těch, kdo na lepší způsob „bytování“ nemají. Osud těchto lidí už visí na vlásku — jednou nezaplatíš a jdeš. Kam?

V obci nedaleko Hořovic Charita zřídila azylový dům. Je určený pro matky (popřípadě otce) s dětmi, kteří pozbyli domova třeba kvůli nesnesitelným podmínkám jako jsou různé druhy týrání včetně psychického. Pro lidi na útěku. Při slavnostním otevření nového azylového domu (vznikl rekonstrukcí bývalé fary, kterou Charitě za symbolickou částku prodala církev) jsme byli překvapeni účelně zařízenými interiéry novým nábytkem, z mého hlediska docela přepychovým. Na rekonstrukci podstatně přispěl nějaký evropský fond, čímž se akce stala prestižní záležitostí i pro různé dodavatelské firmy. Většina z nás uznala, že doma to máme horší.

Ostatně ředitelka azylového domu správně poznamenala, že odtud se už nikomu nebude chtít, takže o to těžší budou mít úkol sociální pracovníci, aby klienty posléze znovu vystrnadili do nechráněného života. „A nejsmutnější na tom je, jak to tu cikáni zas vybydlej,“ někdo poznamenal schválně velice nahlas.

Zpráva o luxusním bydlení v azylovém domě se po obci rychle rozšířila. Kdo budou ti nešťastníci náhle štěstím zahrnutí?

Protože sociální pracovníci pracovali poctivě a spravedlivě, brzy se azylový dům zaplnil zejména cikánkami s dětmi. Vypuzeny z ubytoven, týrány tu i onde, v úžasu stlaly nové postele.

Zpráva o nových obyvatelích se po obci rychle rozšířila. Dříve, než jejich děti stačily nastoupit do školy, přišly domorodé děti za paní učitelkou s žádostí, že si „černé držky ve třídě nepřejí“. Na ten požadavek paní učitelka zírala užasle, ale pak pochopila, že to není přání dětí, ale jejich rodičů. Když se jim snažila problém poutavě osvětlit, většina dětí si pod lavicí mobilovala, nebo co.

Ukázalo se, že nejpřipravenější na vstup do třídy jsou samy cikánské děti — kluk a holka. Sedly si vzorně do zadní lavice a byly tiše, tiše a tiše, i když se je paní učitelka snažila k něčemu vyvolat. Jako by ani nebyly. Učitelka jejich chování pochopila a položila si otázku, zda tohle je kýžený projev integračních snah, po nichž volá například starosta Nového Bydžova pan Louda. Jak vlastně vypadá taková správná integrace „černé držky“ ve třídě? Když „bílé držky“ o přestávce bugří, může ona taky?

Starosta Nového Bydžova pan Louda si stěžuje, že „ani sedm let upřímné integrační snahy nepřineslo žádné hmatatelné výsledky, takže nastal čas na represi“.

V minulém článku o Romech jsem navrhl, aby naši spolubratři cikáni mohli zůstat bydlet v bytech podřadné kvality i v případech, že neplatí nájemné. To by nepřirozenou migraci Romů alespoň částečně vyřešilo. Také jsem navrhl, že by naši spolubratři mohli vůbec bydlet bezplatně jako symbolický projev kompenzace za „držkové“, které ve skutečnosti je největší překážkou při „začleňování vyloučených sociálních skupin do společnosti“. Překážkou, kterou ovšem nekladou Romové. Neřekl bych přímo, že rasismus je v nás hluboce zakořeněn, ale možná nechtíce čím více voláme po integraci Romů do společnosti, tím více rasismus šíříme, protože námi formulované podmínky jejich integrace jsou v podstatě důsledkem úbytku naší solidarity.

Řekněte sami, co mají cikáni z toho, jak bílé držky se ve svých vyšších patrech velkoryse obdarovávají v kolotoči štěstí miliardových pseudozakázek? Proč by tedy nemohli Romové alespoň zdarma bydlet.