O „cikánském problému“ jsem psal už před čtrnácti dny. Že jsme je nejprve vystěhovali na venkov do chátrajících bytovek po jezeďácích a teď ty, kteří neplatí nájemné, vystěhováváme i odtud. Kam se podějí, je jejich věc, ale možností bez peněz, v zadluženosti, mají málo. Některé rodiny se uchylují ke svým příbuzným, kteří ještě bydlí. Proti tomu ovšem se například v Novém Bydžově sešlo sto sedmdesát dva starostů, z nichž mnozí volali po „domovském právu“, které by dávalo možnost vystrnadit z obce lidi, kteří v ní nemají trvalé bydliště.

Jako by starostové zapomněli, že jiné romské rodiny a skupiny už žádné skutečné trvalé bydliště ani nemají (mají je jenom úředně), nýbrž spořádaně bydlí v různých nehostinných podnájmech, kde například — jak uvedly Lidové noviny — „za místnost s kamny na tuhá paliva a bez tekoucí vody platí soukromým ubytovatelům částky od tří do osmi tisíc korun měsíčně“. Jde o jistý druh „bytové lichvy“. Podobné povahy byla například v Litvínově ubytovna — stavem a vybavením ubohá, zato předražená a plná cikánů, protože našinec by takové podmínky nikdy nepřijal. Přesto po chodbě vesele pobíhaly děti, jejichž maminka zkrášlila to jedno jediné okno krásně nařasenou záclonou. Nevěřili byste, jak drahé může být ubytování těch, kdo na lepší způsob „bytování“ nemají. Osud těchto lidí už visí na vlásku — jednou nezaplatíš a jdeš. Kam?

V obci nedaleko Hořovic Charita zřídila azylový dům. Je určený pro matky (popřípadě otce) s dětmi, kteří pozbyli domova třeba kvůli nesnesitelným podmínkám jako jsou různé druhy týrání včetně psychického. Pro lidi na útěku. Při slavnostním otevření nového azylového domu (vznikl rekonstrukcí bývalé fary, kterou Charitě za symbolickou částku prodala církev) jsme byli překvapeni účelně zařízenými interiéry novým nábytkem, z mého hlediska docela přepychovým. Na rekonstrukci podstatně přispěl nějaký evropský fond, čímž se akce stala prestižní záležitostí i pro různé dodavatelské firmy. Většina z nás uznala, že doma to máme horší.