Zahrádkářské kolonie dnes nemají na růžích ustláno. Na mnoha místech musí ustupovat dravým developerským záměrům; místa, která kdysi sloužila k rekreaci a představovala ostrůvky zeleně v městských aglomeracích, jsou dnes ohrožena. V některých případech se z nich stávají odkladiště tzv. nepřizpůsobivých obyvatel, symboly sociální dezintegrace současného českého kapitalismu. Mám osobní zkušenost pouze s jednou zahrádkářskou kolonií; ta je lemována nejrůznějšími brlohy a doupaty, kde lidé živoří v příšerných podmínkách, celé to začíná připomínat slumy kdesi v Latinské Americe. Samozřejmě existují i zahrádkářské kolonie, kde se zastavil čas a díky Bohu za to.

Básník Václav Vokolek spolu s fotografem Richardem Čermákem jednu takovou zahrádkářskou kolonii zvěčnili v půvabné knize Mytologie zahrádkářských kolonií, kterou vydalo nakladatelství Malvern. Vokolek se v básnickém cyklu čítajícím prozaické i veršované texty zmocnil zahrádkářských kolonií a jejích obyvatel podivuhodným způsobem. Zahrádkářská kolonie Pučálka se totiž pouze tváří jako obyčejná kolonie. Naprostý opak je však pravdou. Zasedání zahrádkářské kolonie je ve skutečnosti planetárním sletem, na němž vystupují Belilal, prorok Nátan z Gazy nebo slavný talmudik a oponent chasidismu Elijah z Vilna. Salátová okurka před sálem, kde se sněm koná, se jmenuje Lilith a zablokuje na několik hodin dopravu. Kompost je v pravdě prvotní chaos, z něhož Demiurg uhněte za sedm dní svět. A Lilith vystupuje na scénu hned několikrát — třeba jako stařenka na fotografii, která text doprovází. Tváří se uhrančivě — Adamova první žena, slavná to královna židovských démonek. Uprostřed zahrádky narazíme na poušť, kde bytuje tajemný eremita Brambora, vyštvaný ostatními zahrádkáři. Za ostnatým drátem pěstuje bohyně duhy Iris zelené a modré kedlubny a s nikým se nebaví. Strážcem severního směru je jakýsi tajemný Kubera, jehož konev nese název Apeiron. V kolonii se pak slaví keltský svátek Beltine, dráždivého erotického charakteru, také se zde provozuje náročná alchymie, jejímž výsledkem je vzácná tinktura — kořalka, obsahující 753 % alkoholu, po níž kolonie upadá do několikadenního opileckého transu — bohové pijí ve velkém. To, že flora je zde po většinou kosmická a rodí svět, nás už nepřekvapí, totéž se ovšem děje i s faunou, „pan Kos“ je ve skutečnosti slavný biskup a mučedník Ignác z Antiochie. I proměny ročních dob v téhle kolonii probíhají poněkud svérázně. „Na jaře jsou zahrádkáři zlí. Nenávistní. Nesnášenliví.“ Potajmu se musí přihnojovat. Zemi tu otevírá klíčem samotný bůh plodnosti Aarta. Je zbytečné pokračovat, už z této letmé ochutnávky motivů je patrné, že v téhle kolonii je všechno trochu jinak.

Při čtení knihy, se mi vybavil slavný výrok religionisty Eliada, že „každý keř může být hořícím keřem sinajským“. Vokolek se zmocňuje tzv. obyčejné skutečnosti a vidí ji jako dějiště mýtických událostí, mystických vzletů a alchymických kejklí. Povrchní čtenář by mohl zívnout a zamumlat něco o básnické licenci. Ale básníci vidí přesněji, ostřeji, pravdivěji. Nahlížejí pod povrch jevů, a proto mohou spatřit bohyni, jak okopává záhon. Americký extatický prozaik Henry Miller napsal, že „tápeme bez cíle a budeme dál bezcílně tápat, dokud se nenaučíme vidět jinýma očima“. Vokolkova kniha umožňuje vnímat náš svět jinýma očima, zahrádkářům pak propůjčuje důstojnost a odhaluje jejich skrytou byť nesentimentální krásu; jistěže se takováto transmutace neobejde bez humoru, ten je tu nicméně laskavý a moudrý. Fotografie Richarda Čermáka pak text neilustrují, ale jsou nezbytnou součástí této nevšední knihy. Jejich lyrická, nevšední všednost tvoří k Vokolkovým básním nádherný kontrapunkt. Celé tohle dílo ukazuje, jak zázračná může být všednost, stačí se jen umět dívat. Z téhle perspektivy pak kniha získává zvláště naléhavý společenský rozměr; vládnoucí ideologie nás přesvědčuje, že k životu potřebujeme neustálý růst bohatství, přepychu a moci — tomu musí jít z cesty všechno, i zahrádky a drobná potěšení zahrádkářů. Básník Vokolek ukazuje, kolik dobrodružství, živosti a krásy můžeme v něčem tak nepatrném nalézt, máme-li otevřenou duši.