Esej současného francouzského spisovatele a psychoanalytika předchází pověst bestselleru. O to trapnější je výsledný dojem z četby. Myslel-li jej autor jako vtip, potom se mu nepovedl. Trpí totiž jedním nedostatkem — nerozesměje. Do historie by se zapsal pouze jako nejdelší a nejnudnější na světě. Myslel-li jej autor vážně, potom by jeho kniha mohla být první na seznamu titulů, bez kterých se opravdu obejdeme.

Legraci si zřejmě neodpustil ani anonymní autor anotace na záložce. Nelze si jinak vysvětlit, že by o Bayardově eseji mohl napsat (pokud jej četl), že je „vyznáním lásky ke knihám a hlubokým zamyšlením o tom, co pro nás četba znamená a jak nás proměňuje“. Je totiž pravým opakem uvedeného.

Svůj esej autor rozdělil do tří oddílů: Jak je možné nečíst, Jaké mohou nastat situace, Jak se správně zachovat. V první části, která asi jako jediná ještě přináší postřehy hodné zamyšlení, Bayard vysvětluje své pojetí nečtení. Tím nechápe pouze skutečnost, že někdo v životě nevezme knihu do ruky, ale řadí sem také díla prolistovaná, slyšená anebo zapomenutá.

Otázka, zda „kniha, kterou jsme četli, ale na kterou jsme už úplně zapomněli a o které jsme dokonce zapomněli, že jsme ji vůbec kdy četli, je stále ještě knihou, kterou jsme četli“ stojí za námahu. Zároveň ale autor objevuje Ameriku tvrzením, že knih je na světě tolik, že i kdybychom nedělali nic jiného, než četli, bude nám to málo platné a poznáme jen kapku v moři textů, které nás obklopují. Na tomto místě se začíná odvíjet Bayardova „filozofie“ obecného literárního přehledu:

„Vzdělaný člověk se musí snažit o poznání vzájemných spojů a vztahů a nikoliv o poznání jedné konkrétní knihy, podobně jako ten, kdo zodpovídá za železniční dopravu, musí dávat pozor na vztahy mezi vlaky, tedy na jejich křižování a návaznosti a nikoliv na jednotlivý náklad té které vlakové soupravy.“

Autor upřednostňuje celkový přehled o knihách před konkrétním poznáním a skutečným prožitím jedné z nich. Experimentálně aplikovaná, mohla by Bayardova metoda vypadat například následovně: „Hamlet — být, či nebýt, že jo.“

Ano, o knihách, které jsme nečetli, se skutečně hovořit dá. Často se to také děje a vzhledem k množství titulů se tomu ani dost dobře nelze vyhnout. Například Joyceův Odysseus, kterého volá Bayard na pomoc své teorie, je kniha mimořádného významu, ale celou ji přečíst dokáže jen málokdo. Přesto nemůže v literárních dějinách chybět.

Nadmíru nás pobaví bonmoty Oscara Wilda, například: „Nikdy nečtu knihu, na kterou mám psát recenzi; člověk je pak příliš zaujatý.“ Co ale rozesměje jako vtipná póza některého Wildova bohémského literárního hrdiny, nemůže dost dobře obstát jako základ Bayardovy apologie nečtení.

V druhé části eseje popisuje autor možné situace, do kterých se může nečtenář ve společnosti dostat, například setkání studenta s profesorem u zkoušky, setkání se spisovatelem nebo se svou milovanou bytostí. Není v takových chvílích podle Bayarda nic kouzelnějšího, než si začít vymýšlet. Třeba i vlastní knihy.

Autorova doporučení obsažené v třetí části Jak se správně zachovat by se dala shrnout pozapomenutým příslovím o drzém čele a poplužním dvoru. Radí nám nechat stranou beztak zaprášené morální zábrany a bezostyšně si vymýšlet a lhát. Ostatně nikdy nevíte, jestli jste se náhodou netrefili, tak jaké výčitky.

S druhou Amerikou své knihy Bayard přichází, když říká, že interpretace každého uměleckého díla je subjektivní a každý v něm může spatřovat něco jiného. Není pak nic jednoduššího, než si z toho vyvodit, že nikdo nemá právo vyvracet nám sebepitomější názor, který si o nepřečtené knize vymyslíme:

„Můžete mi vytknout i to, že mluvím o událostech, k nimž v knihách ve skutečnosti nedošlo. Přesto se necítím být lhářem. Spíše pokaždé vyjadřuji určitou subjektivní pravdu tím, že co nejpřesněji popisuji své dojmy, a snažím se přitom nezpronevěřit své povaze. Zároveň věnuji pozornost okamžiku a okolnostem, za kterých jsem pocítil potřebu se takto o zmíněných knihách vyjádřit.“ K tomuto zjištění pařížskému profesorovi francouzské literatury gratulujeme.

Kdo by se domníval, že zde Bayardova gradující teorie dostoupila vrcholu, bude záhy vyveden z omylu. Autor se nebojí jít ještě dál. Plácání tohoto druhu označuje za chvályhodný tvůrčí akt (na rozdíl od pasivního čtení knih), kterým se „kritika“ stává skutečným autonomním uměním, neboť se „osvobozuje (…) od druhotné a znehodnocující funkce v poměru k literatuře nebo k umění (…).“ A proč vlastně ne, když hlavním posláním literatury podle Bayarda je „posloužit jako záminka k mluvení o nás samých, aniž bychom se příliš zdržovali samotnými knihami“.

Esej Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli skvěle doplňuje obraz dnešní doby, kdy není důležité, o čem se mluví, ale že se mluví. Ocení jej všichni, kteří se z nejrůznějších důvodů cítí svázáni zábranami vyjadřovat se k věcem, o kterých nic neví, kterým nerozumí, a chtějí s tím konečně něco udělat.

Pierre Bayard: Jak mluvit o knihách, které jsme nečetli. Host, Brno 2011.