Pozvat, či nepozvat, to je to, oč tu běží

Zdeněk Brom

Zvát pamětníky reálného socialismu do vyučovacích hodin je jistě záslužné. Je ale nutné kádrovat je podle toho, na jaké straně barikády stáli? A není nakonec důležitější to, jakým způsobem je toto setkání připraveno a moderováno?

Výuka moderních českých dějin je problém a vede se o ní bouřlivá debata, která nemá někdy daleko k zuřivé hádce. Facky, pokud vím, zatím nepadly.

Jedním ze sporných bodů výuky moderních dějin je zvaní pamětníků do vyučovacích hodin. Na tom, že vzpomínky pamětníků jsou pro žáky velmi atraktivní a dokáží vzbudit zájem i u žáků, kteří za normálních podmínek dějepis nijak nemilují, panuje široká shoda.

Jenže! Jaké zvát pamětníky?

Podle mého soukromého názoru by žáci měli naslouchat co nejširší paletě pamětníků, aby si mohli sami na základě faktů vytvořit svůj názor a hlavně aby přemýšleli svojí vlastní hlavou.

Přece nebudeme do hodin zvát komunistické bachaře!!“ ozve se z jedné strany.

Vidíte, jak zase chtějí cenzurovat dějiny!!“ ozve se z druhé strany.

Jedni mne pak označí za propagátora „komoušů“ druzí za přisluhovače současného režimu. S tím nic nenadělám. Jen se pokusím znovu zformulovat svá tvrzení.

Do hodin dějepisu by měli být zváni pamětníci protikomunistického odboje, ale i ti bachaři. I oni hráli v dějinách svoji roli a mohou podat unikátní svědectví. Pokud budeme jednostranně upřednostňovat pouze pamětníky protikomunistického odboje, může se nám snadno stát, že naši žáci vytuší, že se jim neříká vše. A začnou hledat, cože jim bylo zamlčeno. Každý potom ví, jak chutná zakázané ovoce — nejlépe.

Navíc dospívání je doba tzv. vzdoru, kdy to, co říkají a doporučují dospělí, je podrobeno silné kritice dospívajícího člověka. Takže stálé opakování: „Socialismus byl špatně, socialismus byl špatně ...“ se v hlavě dospívajícího může lehce přetavit na: „A zrovna ne!“

Podstatné ale je, že každá beseda s pamětníkem musí být pečlivě připravena. Prostě jenom sezvat žáky a pozvat „nějakého“ pamětníka, to zavání amatérismem a následným průšvihem. Beseda s pamětníkem by měla následovat po studiu dobových pramenů a uvedení do základních reálií doby. Je nutné, aby učitel s žáky otázky připravil dopředu. Pozor — připravil — ne ovlivnil. Jde o to, aby diskuse měla strukturu a nešlo jen o tlachání.

Osobně mi bachař z lágru není nijak blízký. Můj příbuzný byl bohužel donucen v takovém zařízení jako vězeň pobývat. Přesto jsem ochoten s bachařem diskutovat. Pokud se máme v poznání tehdejší doby pohnout kupředu, pak i myšlení bachaře je velmi cenný pramen.

Je mi jasné, že jde „pouze“ o historické záležitosti a důležitější je, pokud možno lepší, budoucnost. Nedořešená minulost ale lehce dokáže otrávit právě tu kýženou, pokud možno lepší, budoucnost.

    Diskuse
    February 10, 2011 v 12.7
    Třeba já byl i v moskvě :-)
    Ale v mauzoleu ne. A v Rakousku až po převratu a teď to ujedu na kole. :-)