„Aby se něco vrylo do paměti, je potřeba to nejdřív přetvořit v literaturu. Není to pěkné, ale je to tak,“ píše asi v polovině svého románu HHhH (z německého Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich) Laurent Binet.

Tématem, které chce Binet vrýt čtenářům do paměti a které jeho osobně pronásleduje už od dětských let, je operace Anthropoid — atentát na říšského protektora, druhého nejmocnějšího muže SS a spolustrůjce holocaustu Reinharda Heydricha.

Binet ke zpracování tohoto tématu přistoupil s vědomím velké chvíle, neboť se naplnilo to, co si přál, zároveň však s nutnými pochybnostmi o tom, jestli zvolil tu nejlepší cestu. Četl a viděl mnoho knih, filmů a materiálů o druhé světové válce i o atentátu na Heydricha, a žádný z těchto zdrojů nesplňoval bez výhrad jeho představy. S takovými nároky a takovým přehledem je o to těžší pustit se konečně do díla a vypořádat se s ním lépe než nespočet autorů před ním.

To, jestli Binet opravdu předčil své předchůdce, nerozsoudíme, určitě však poznáme, že na románu o Jozefu Gabčíkovi, Janu Kubišovi (a také o Josefu Valčíkovi, Reinhardu Heydrichovi a dalších) Binet pilně dřel — nepsal ho s lehkostí. Potil se s každým odstavcem a román připravoval a psal víc než deset let.

A nejen proto, že je to autorovo životní téma, ale i pro námět samotný. Jak jen zpracovat tuhle látku bez přílišného patosu tak, aby to nebyl ani krimi-román, ani detektivka s předem známými pachateli, ani parodie, ani literatura faktu, nebo nedejbože historický román? Binetovi se totiž historické romány s jejich angažovanou lží maskovanou za autorskou licenci a literární přínos přímo hnusí.

Neodbočili jsme ale už od knihy ke spisovatelově autobiografii? Vůbec ne, vlastní autorovy úvahy totiž tvoří tělo románu. A Binet se v nich především ušklíbá nad větami typu: Heydrich pokyvoval hlavou a pak mírně otočen k oknu semkl pevně rty. A rozčiluje se: odkud to autoři, již konstruují podobné lži, vědí?! Byli snad u toho, když Heydrich semkl rty nebo to někdo ze svědků zaznamenal do svých poznámek, z nichž potom autor čerpal?

V Binetově knize Heydrich nesemkne rty a nepootočí se k oknu. Není důvod k tomu šálit čtenáře. A pokud to Binet někdy udělá, pokud se nechá svést „literárností“, nezapomene nás na to vzápětí upozornit a pasáž případně hned přepracovat a podat ji bez „semknutých rtů“.

A není třeba v tom autora hlídat, to je výhoda. Je snad až přespříliš sebekritický, nerozuteče se nám do světa svých fantazií. Když vycítí ve svém vyprávění nějaký šlendrián, hned nás na něj upozorní, i když jsme si ho sami třeba ani nevšimli. Třebaže bychom ho tolerovali, nebo dokonce snad i uvítali. Na trochu toho tahání za nos jsme od literatury už navyklí. Vlastně ho mnohdy i vyžadujeme.

Jenomže Binet svůj román uvádí citátem z Osipa Mandelštama, respektive z jeho Konce románu, který nám dá hned u vstupních dveří jasně na srozuměnou, jaká budou pravidla hry: „A tak prozaikova mysl opět skáče jako veverka po stromě; není ale na nás, abychom se to zvířátko snažili zahnat zpátky do klece.“

Pohádka se tedy splétat nebude. Neposedná veverka autorových záměrů nám zůstane stále na očích. Ale odvyprávět se to „musí“. Tak jak z toho ven?

Binet volí formu, kterou známe třeba z pozdějších Kunderových prací (ostatně hned na první straně románu právě k němu odkazuje). Píše příběh operace Anthropoid a propojuje ho se záznamem toho, kterak píše o operaci Anthropoid — psaní kombinuje s psaním o psaní. Binetova metafikce není ovšem esejistického rázu, není intelektuálním přemítáním nad událostmi, do nichž vehnal své postavy. Jeho záznam procesu psaní je především plný pochybností.

Líčí své pochybnosti o tom, jestli se události vlastně neseběhly jinak. Jestli nasbírané informace stačí k popisu té či oné události. Jestli je možno podat to zrovna tímto způsobem. Po celou dobu nemá Binet ujasněno, jestli byl Heydrichův mercedes černý, nebo zelený, a trápí ho to. Také v textu zazní poznámky typu: je čas dát si od psaní pauzu. A to vše nám sděluje. Netvoří tedy nad textem nadstavbu úvah, nýbrž přímo v textu promýšlí jednotlivé varianty událostí a komentuje svou schopnost je čtenáři přiblížit.

Předveďme ukázku autorovy sebekontroly, jeho metafikce, jeho promluvy s textem i se čtenáři. Za modelovou situaci nám může posloužit scéna popisující útěk Jozefa Gabčíka do Polska několik měsíců před vypuknutím války. Scéna je nám předložena podle následujícího scénáře: Gabčík si pro jistotu před cestou do lesů oblékne dva kabáty, při čaji se loučí se sestrou a pak nastupuje do autobusu a nechá se ze Žiliny odvézt k nějaké příhraniční obci.

Uklimbáni hladkým průběhem Gabčíkova útěku se ale v další kapitole dočteme: „Tenhle výjev je — stejně jako ten předchozí — dokonale uvěřitelný a naprosto fiktivní. Je to ostuda, dělat si loutku z někoho, kdo je dávno mrtvý a nemůže se bránit! Nutit mu čaj, když možná pil jen kávu. Oblékat ho do dvou kabátů, když dost možná vlastnil jen jeden. Nakládat ho do autobusu, když mohl jet vlakem. Rozhodnout, že pojede večer, a ne ráno. Stydím se. Mohlo to ale být horší. Kubiše jsem podobných výmyslů ušetřil, určitě proto, že Moravu, odkud pocházel, neznám zdaleka tak dobře jako Slovensko.“ (s. 115—116)

A v následující kapitole autor doplňuje, že se dopátral dalších informací, podle nichž Gabčík v době útěku do Polska už v Žilině nežil, a koriguje předloženou scénu i dalšími podstatnými informacemi. Přímo se kaje z opomenutí důležitých faktů.

Přitom nic by nebylo snazší, než v případě pochybností či pochybení pasáž přepracovat, nebo ji celou vyškrtnout. Kupodivu však Binet právě tímto retardačním postupem — kdy se neustále vrací k napsanému, text doplňuje a opravuje — dokáže udržet dějový spád, očekávání příštího, takže přímo lačníme po dalších kapitolách. Zároveň neustále přiznává čtenáři podíl na výsledném díle tím, že mu neoklešťuje fantazii svou autorskou imaginací.

Skvěle u tohoto románu funguje také to, že Binet nevystupuje jako suverénní tvůrce dramatu, který svými postavami smýká. „Co je vlastně přízemnější než vymyšlená postava?“ ptá se hned v úvodu. „A proč si vymýšlet nacismus?“ provolává o něco dál. A nechce se ani povyšovat nad čtenáře, dokonce ani tím, že je o krok napřed.

Ten příběh je všeobecně známý, víme, jak to bude, až granát dopadne za Heydrichova záda. Binet před námi teatrálně neodhaluje převratná fakta ani si nedopřává samolibosti moudřejšího. Naopak, sám se před osudy těch, o nichž píše, kloní a pokoru zachovává i před čtenářem. Volí strategii odhalování svých slabin a poukazování na chyby, kterých se při psaní dopouští. Není vševědoucí, sám se snaží v událostech zorientovat a mnohé z jejich střípků mu unikají, k čemuž se ihned dozná. Omylný vypravěč je čtenáři mnohem bližším a důvěryhodnějším průvodcem než Všudybud nebo snad Mámení.

Ve francouzských médiích bývá Binetova kniha často zmiňována v souvislosti s otázkou, jak lze literárně zobrazit zlo a hrůzu. Literatura stejně jako každé jiné umění umí po svém a velmi pregnantně vyjádřit abstrakta jako radost, hnus, trhlinu i tmu. Ale kterak je vyabstrahovat z reálného materiálu tak, aby to nebylo urážející, směšné, hloupé nebo aby nakonec literatura neprokázala zlu medvědí službu jako jeho hlásná trouba? Navíc pokud je tím zlem něco tak monstrózního jako nacistické Německo.

Ve výtvarném umění dokázal reálné válečné zlo přetavit v umělecké dílo Pablo Picasso svou Guernicou, v literatuře na tuto otázku románem HHhH podává jednoznačnou odpověď francouzský spisovatel Laurent Binet.

Přitom je to Binetova románová prvotina — není to ani rok, co byla ověnčena prestižní Goncourtovou cenou za románový debut. U začínajícího autora se vždy vtírá otázka, co přijde dál. Zvláště když své životní téma už zpracoval. Zkusí to znovu a lépe? Nosí v hlavě ještě jiný námět ze své „nejmilejší země“? Doufejme, že ano. Binet se s přehledem vyhýbá všem literárním škatulkám, i když se jich v souvislosti s jeho dílem nabízí hned celá řada. A píše svěží, nápaditou literaturu, kterou je radost číst, byť je mu zlo v patách.

Laurent Binet: HHhH. Argo, Praha 2010.