O úmrtí sochaře a restaurátora Karla Stádníka jsem se v Lidových novinách dozvěděl pouze z rubriky Nekrolog. Jan Rejžek, který tuto rubriku edituje, vřadil Karla Stádníka mezi profily různých cizozemských filmových producentů a herců, fotbalistů, ba i baskytaristů skupin, které znají pouze zasvěcenější. Aspoň že tak. Karel Stádník si ale zasluhuje pozornost větší.

Poznal jsem ho až koncem osmdesátých let, kdy už i širší veřejnosti než toliko katolické byl znám jako tvůrce originální křížové cesty v kostele Panny Marie Královny míru v Praze na Lhotce. Křížových cest ovšem stvořil více a staly se mimoděk součástí takzvaného Desetiletí duchovní obnovy, které znovu soustředilo pozornost nejen věřících ke křesťanskému učení.

V té době o osudech kostelů ještě nerozhodovala církev, ale takzvaní okresní církevní tajemníci, což byli komunističtí kádři a spolupracovníci ministerstva vnitra. Pro ně právě křížová cesta byla symbolem církevního tmářství. Věděli, že její děj je pilířem křesťanské víry, který je největším protivníkem komunistické ideologie. Proto vznik každé nové křížové cesty byl téměř tak trnitý jako cesta sama. Křížová cesta výzvou k modlitbě povznáší ducha a její děj na čtrnácti zobrazeních neboli zastaveních posiluje v člověku statečnost. Právě Stádníkovy nové křížové cesty, jež často pořizoval za symbolický honorář, nebo jako svůj dar do kostelů, které totalitní režim o tuto naučnou výzdobu připravil, pomohly lidem upevňovat důstojnost a čelit režimnímu útlaku.

V té době Karel Stádník pobýval v ústraní na Velízu u Kublova, okres Beroun. Bydlel na faře a jako kostelník se staral o tamní pustnoucí kostel Narození svatého Jana Křtitele. Ten podle legendy stojí nad zbytky dubu, u nějž Vršovci kolem roku 1000 mučili přemyslovského knížete Jaromíra. Později tu vznikl kostel a Stádník se rozhodl, že ho opraví, a sice vlastnoručně. Zastihl jsem ho v době, kdy obnovoval gotické omítky klenby presbytáře. A to způsobem, řekl bych, předgotickým. Neměl ani žádnou kladku a provaz na dopravu materiálu, protože k tomu je zapotřebí lidí dvou, on byl sám. Pod lešením si vždycky rozmíchal v kbelíku maltu z hašeného vápna, po desetimetrovém žebříku ji vynesl na lešení, zednickou lžící ji natáhl na klenbu, čímž vzniklo několik decimetrů čtverečních omítky. Pak slezl a opět znovu míchal.

Pracoval jsem tehdy ve stavební firmě jako zedník a Stádníkův postup se mi zdál nemožný: bez míchačky, bez vrátku, sám. My bychom to dělali nejméně ve třech lidech. Kostely jsme opravovat ale nesměli. Více než šedesátiletý Stádník vylezl po tom žebříku za den i čtyřicetkrát. V té době byl už tajně vysvěcen kardinálem Meissnerem v Berlíně jako jáhen, takže pod lešením pro pár babek sloužil bohoslužby. Později ovšem lidí přibývalo.

O Stádníkově činění na Velízu jsem vyprávěl hořovickému evangelickému faráři Janu Tydlitátovi. Ihned navrhl, že mu půjdeme pomoci. Vzal jsem si dovolenou a jeli jsme na Velíz. Stádník nás přivítal sice radostně, ale s velikými pochybami, že bychom mu nějak mohli pomoci, vždyť to neumíme! Oblomil jsem ho přiznáním, že jsem zedník, a tak nás pustil na lešení. Teprve teď jsem docenil jeho neobyčejnou zručnost. Kam já se hrabal! Malta mi od lžíce furt kecala na lešení. A také mě nemile překvapilo, že lépe než mně, zedníkovi, to s maltou jde i tomu Tydlitátovi. Ten byl zvyklý z opuštěných far, kam ho vždycky za trest, za jeho ekumenické smýšlení přemístili, si všechno dělat sám. Stádník s Tydlitátem, velikým mariánským ctitelem, se při práci brzy pustili do složité teologické disputace, kde jsem už plaval úplně. Nakonec jsem jim dole pod lešením míchal maltu jako přidavač.

O více než patnáct let později nám z našeho kostela v Mrtníku u Hořovic ukradli z hlavního oltáře gotickou sochu Panny Marie v životní velikosti. Paní učitelka Antonie Voříšková, která celý život náš kostel zdobila kytkami, se obrátila na mistra Stádníka, jak říkala, s žádostí, aby podle ne příliš zřetelné fotografie zhotovil Mariinu kopii. Jo, Stádník, kterého v té době jsme už mohli vídat při televizních přenosech v Chrámu sv. Víta, jak čte Písmo svaté, nám bude do našeho nejvenkovštějšího kostela dělat nějakou kopii, pochyboval jsem. A on ji s pomocníkem opravdu udělal. Je to kopie, a není to kopie. Řekl bych, že na rozdíl od originálu, tahle Panna Marie jako by měla ve výrazu zvláštní stín zádumčivosti. Vyloženou kráskou ona není, ani nebyla — její obličej je trochu široký a čelo má vysoké. Vždycky z ní vyzařoval smír. Zádumčivost Stádníkovy Marie má rys snad vědoucnosti. Možná vám to bude znít poněkud divně, ale hrozně dobře se k ní modlí. Cítíte, že ona je s vámi, na vaší straně, což ovšem neznamená, že s vámi souhlasí.

Na Karla Stádníka jsem myslel denně v době, kdy jsem po strmých točitých schodech vynášel kbelíky s maltou a dozdíval propadlou klenbu gotického presbytáře nad naší — tedy Stádníkovou — Pannou Marií.

Ještě jednoho muže musím připomenout — našeho dřívějšího faráře Petera Fořta, který v dobách útlaku poskytl Karlu Stádníkovi na Velízu působiště; což se, jak mi až teď dochází, velice vyplatilo.