Dvacet let poté, co junta prohlásila volby, ve kterých drtivě zvítězili demokraté v čele s Aun Schan Su Ťij, za neplatné, se konečně schyluje k volbám dalším. Po letech se díky nové politice Baracka Obamy obnovují vztahy Barmy se Spojenými státy.

Režim naznačil i možné změny ve věznění Su Ťij, která se pro obyčejné Barmany stala téměř mytickým symbolem změny. „Je pro nás velmi důležitá, protože nikoho jiného nemáme. Chceme, aby byla volná. Nevíme, jestli nám dá další příležitost, ale na rozdíl od ní nemáme na vybranou. Nemáme nic,“ řekl jedenatřicetiletý vysokoškolský

pedagog Aung Ko.

Pro nejchudší barmské obyvatele volby ani dobré zahraniční vztahy nic neznamenají. Násilnosti, masové represe i pustošení ekonomiky je připravily o naděje. Představy o demokracii a svobodě považují za luxus, který si v každodenním boji o život nemohou dovolit.

Osmadvacetiletý Min Zaw je toho dokladem. „V mém životě musím neustále počítat, zda vyjdu. Na nic jiného nemyslím,“ řekl. Zaw ve svém domě na zchátralém předměstí Rangúnu vaří karamelové pudinky a prodává je do malých obchůdků a pouličních stánků.

Zaw by chtěl jednou vydělávat pět tisíc kyatů (105 kč) za den. V Barmě, kde většina lidí vydělává v přepočtu méně než osmnáct korun, to znamená solidní plat. Povést se mu to může ale jen za předpokladu, že půjde všechno hladce.

Elektřina v Rangúnu je přidělována na pět až šest hodin denně a pokud nastane výpadek, musí Min Zaw zapnout nákladný generátor. Na konci každého měsíce, kdy lidé čekají na další výplatu, poptávka po jeho pudincích strmě klesá. V některých dnech nemusí mladý Barmánec pracovat vůbec.

Krátce po ukončení studia na univerzitě v roce 2007 se Zaw připojil k demonstrantům vedeným buddhistickými mnichy. Doufal v ukončení vojenského útlaku a v slibnější ekonomickou budoucnost.

Šafránová revoluce byla ale mocensky rozdrcena a její důsledky ho málem připravily o živobytí. „Všechny obchody byly zavřené. Lidé byli tiší. Báli se. Tehdy jsem nemohl nic prodat,“ vzpomíná Zaw o dva roky později.

Barmští generálové soustřeďují ve svých rukou moc od roku 1962 a obohacují se na ziscích z prodeje ropy, zemního plynu i drahokamů. Zatímco obyvatelé Barmy trpí chudobou, přední představitelé se topí v miliardách, kterými financují především armádu. Pouze 0,3 procenta státního rozpočtu činí výdaje na veřejnou zdravotní péči.