Zločinné manipulace organizované mocenskými elitami se táhnou lidskou historií jako krvavá stopa až do současné doby. Četnost těchto případů dává tušit, že násilné a dezinformační akce nejsou zdaleka ojedinělými aktivitami zpravodajských centrál, tajných služeb či despotických vládců. Pravděpodobně ani nebyly všechny odhaleny. Rovněž proto, že mnohdy nezůstali žádní svědci.

Vlády založené na lžích, mystifikacích a rozdmýchávání nenávisti, na inscenaci teroru a přípravě válek by však neměly být produktem společností, které se rády zaštiťují demokracií, i když kriminální jednání v konkrétních případech často obhajují „národními zájmy“. Ve skutečnosti se v tomto případě jedná o státní terorismus. Mezi důsledky takových akcí patří zhoršování celosvětového politického klimatu, nevraživost mezi národy a náboženskými skupinami; a to vše je následováno válkami a dalšími koly zbrojení. Veřejnost by měla pochopit, že zločinnému jednání nemůže poskytovat žádnou legitimitu.

Je třeba usilovně hledat, a v život uvádět nové cesty organizace společnosti, která by byla prosta takových excesů a která by naopak věnovala své hojné prostředky, um a znalosti na odvrácení ekologické a sociální katastrofy.

Některé z uvedených příkladů jsou nesporné, protože k nim existují věrohodná svědectví, oficiální vyšetřování parlamentními výbory i výroky soudů, zatímco k některým jiným lze nalézt i protichůdná tvrzení.

Maine 1898

Americká vláda v čele s prezidentem McKinleyem se roku 1898 pokusila vyprovokovat válku se Španělskem, aby se mohla podílet na úspěšném osvobozeneckém boji na Kubě. Do Havany byla vyslána na přátelskou návštěvu válečná loď Maine, ale za tři týdny po připlutí, údajně díky teroristickému útoku Španělů, vybuchla. V jejích troskách našlo smrt 266 amerických vojáků. USA využily katastrofu k tomu, aby přepadly Kubu, a zabránily tak Kubáncům osvobodit se od Španělů vlastní silou.

Téměř po sto letech zjistila skupina expertů vedená admirálem H.G. Rickoverem, že neexistuje důkaz o cizím zavinění a ve skutečnosti se jednalo o silnou vnitřní explozi, k níž došlo pravděpodobně v uhelném bunkru.

Gliwice 1939

Většina informací o gliwickém incidentu pochází z přísežného prohlášení Alfreda Naujockse během Norimberského procesu. Z jeho svědectví plyne, že incident byl organizován pod velením a příkazy Reinharda Heydricha a šéfa Gestapa Heinricha Müllera.

V nočních hodinách 31. srpna 1939 byl proveden fingovaný přepad německé radiostanice v Gleiwitz poblíže tehdejší polsko-německé hranice. Skupina německých vojáků převlečených za Poláky dobyla vysílací stanici a poslala zprávu v polštině, která tvrdila, že Poláci chtějí napadnout Němce. Cílem přepadení bylo způsobit zdání, že útok provedli protiněmečtí polští sabotéři.

Aby útok vypadal přesvědčivěji, Němci na radiostanici přivedli Franciszeka Honioka, Němce, který pomáhal Polákům, a který byl den předtím zatčen Gestapem. Honiok byl převlečen tak, aby vypadal jako Polák, pak byl zabit smrtící injekcí, zraněn výstřely a ponechán mrtvý na scéně, takže vypadal, jako by byl zabit během útoku na stanici. Pro policii a tisk měl sloužit jako důkaz polského útoku. Příští den byli na místo incidentu svoláni američtí korespondenti, ale nezávislým stranám nebylo dovoleno provádět žádná detailní šetření. Světová veřejnost zůstala k německé verzi incidentu skeptická.

Gliwický incident byl součástí větší operace Abwehru a SS. Ve stejné době byly aranžovány i jiné útoky podél německo-polské hranice. Měsíce před tímto incidentem obviňovali němečtí politici a německé noviny Poláky z organizování či tolerování etnických čistek proti Němcům žijících v Polsku. Příští den, 1. 9. 1939 začala operace Fall Weiss, nacistická invaze do Polska a druhá světová válka.

Splinter Factor 1949

Tragickou a krvavou epizodou poválečných dějin, která významným způsobem ovlivnila život ve středoevropských státech a stála ve svých důsledcích statisíce životů, byla zpravodajská akce CIA Splinter Factor. Detailní studii o ní publikoval Steward Steven, někdejší politický zpravodaj britského parlamentu, který dva roky sbíral materiál o, jak sám říká, „absolutně nejtemnějším bodu americké zahraniční politiky v chmurných letech studené války".

Jak napovídá anglický název akce i Stevenovy knížky Splinter Factor (česky: Výbušnina, Sakko 1991), byla akce namířena na rozbití sovětského bloku a především měla vést k odštěpení malých východoevropských států. Začala v Maďarsku v září 1949 inscenovaným procesem proti Lászlo Rajkovi a jeho společníkům, následovalo Bulharsko a Polsko. Rajk a další dva doznali po mučení „vinu“ a byli popraveni. V Bulharsku hlavní obžalovaný Trajčo Kostov během výslechů přiznal údajné zločiny, ale na soudu přiznání popřel. Władysław Gomułka se naproti tomu nikdy nepřiznal a nikdo z ostatních zatčených proti němu nesvědčil.

Klíčovou osobou akce Splinter Factor byl polský přeběhlík, agent CIA Josef Swiatlo, který byl řízen přímo ředitelem CIA Allanem Dullesem. Swiatlo nátlakem přes polského stalinistického komunistu Boleslawa Bieruta, přesvědčil předsedu maďarské komunistické strany Mátyáše Rákosiho, aby Gottwaldovi odevzdal seznam několika desítek významných československých politiků, kteří byli údajně ve styku se západními zpravodajskými službami a připravovali protistátní puč. Na seznamu byli Vladimír Clementis, Václav Nosek, Eugen Löbl, Artur London, Ota Šling a další. Nejvýše postaveným komunistou, který také zaplatil životem v této hře, byl generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.

Gottwald se nejprve pokoušel odolávat Stalinovu nátlaku, aby dal zatknout Slánského, ale nakonec s tím souhlasil. Na procesu se všichni obvinění díky psychickému nátlaku a mučení přiznali a následoval tragický konec — trest smrti pro jedenáct osob a tři doživotní vězení.

Součástí Splinter Factoru byly také rafinované dezinformační akce, kdy zahraniční rozhlasové stanice, samozřejmě monitorované příslušníky československé policie a tajných služeb, dávaly pokyny neexistujícím agentům v zemi, a když došlo někde k běžné nehodě, jako třeba požáru v továrně, či havárii na železnici, vysílaly zítřejší den cizí rozhlasové stanice děkovné tirády na úspěšnou sabotáž tajných agentů.

Tajné služby pod gescí jistého (Steven jeho jméno neuvádí, protože v době vydání knihy byl tento muž ještě naživu) univerzitního profesora rovněž rozesílaly dopisy známým osobnostem v Československu, z nichž vyplývalo, že jsou napojeny na cizí rozvědky. Tyto dopisy byly zachyceny Státní bezpečností.

Operace Necky 1954

Původ tajně uložených zbraní na pobřeží Nikaraguy se zdál nezpochybnitelný, když je diktátor Somoza v květnu 1954 prezentoval v Managui. Byly označeny srpem a kladivem, a tak musely pocházet ze Sovětského svazu. Na místo je měla doručit neznámá ponorka a byly údajně určeny pro Guatemalu, protože v lokalitě se našly nedopalky guatemalských cigaret. Podle Somozy bylo třeba podniknout něco proti stále těsnějšímu spojení Guatemaly a Sovětského Svazu.

Co ale Somoza zamlčel bylo, že scénář „Operace necky“ byl připraven — jak dosvědčují tajné dokumenty — CIA na příkaz prezidenta Eisenhowera a ministra zahraničí Dullese. Zbraně přivezla letadla CIA do Nikaraguy a nákladním automobilem byly převezeny na pobřeží. Akce byla součástí operace Succes, která měla za úkol svržení tehdejší demokraticky zvolené levicově orientované lidové vlády pod vedením prezidenta Jacobo Arbenze a měla připravit v červnu 1954 vojenský puč. Arbenz se odvážil za náhradu znárodnit ladem ležící plantáže patřící United Fruit Company a půdu rozdělit mezi bezzemky.

Na konci krvavého státního převratu americký velvyslanec John Peurifoy nahlásil do ústředí CIA, že vláda vypadá, jako kdyby ji instalovala CIA. Prezidentem se stal v USA školený agent Castillo Armas. V období Armasovy hrůzovlády byly poprvé v Latinské Americe nasazeny tzv. „eskadry smrti“, které byly odpovědny za zavraždění více jak 200 000 lidí, převážně členů indiánských kmenů. Jak se čekalo, United Fruit Company dostala znárodněnou půdu zpět. V roce 1975 CIA puč ospravedlňovala tvrzením, že Guatemala představovala skutečné ohrožení solidarity na západní polokouli a americké bezpečnosti v Karibiku.

Zátoka Sviní 1961

Invaze do Zátoky Sviní (Playa Girón) byla neúspěšným pokusem kubánských emigrantů trénovaných CIA napadnout jižní Kubu a s podporou americké vlády a ozbrojených sil svrhnout vládu Fidela Castra. Záměrem prezidenta Kennedyho bylo, aby invaze do zátoky Sviní vypadala jako kubánské povstání. Dne 6. dubna 1961 sice souhlasil s omezenými leteckými útoky na důležité cíle, ale tyto útoky měly vypadat, jako by dezertovali kubánští piloti a provedli nálety. Ráno dne 15. dubna, dva dny před invazí, k tomu také došlo. Americké letouny bombardovaly tři kubánská letiště, aby paralyzovaly kubánské letectvo. Ve stejnou chvíli vyletěl z Puerto Cabezas v Nikaraguy letoun B-26 s kubánskými výsostnými znaky, přistál v Miami v USA a jeho pilot zde požádal o azyl. Vysvětloval také, že právě dezertoval a předtím ještě provedl bombardování. Letadlo bylo kamuflováno stopami kulek po „nepřátelské“ palbě.

O dva dny později předložil velvyslanec Stevenson politickému výboru plenárního shromáždění OSN stejné lži o kubánských dezertérech, kteří požadují politický azyl ve Spojených státech. Přitom ale sám věděl víc — v rázném protestu poslaném do Washingtonu si totiž stěžoval, že nebyl do akce zasvěcen. Rovněž si stěžoval, že nebyl alespoň několik dní před nálety amerických bombardérů varován a nedostal žádný materiál, kterým by mohl obhajovat pozici Spojených států v OSN.

Druhou část textu zveřejníme zítra.