Inscenace hry Jean-Paula Sartra v režii Ivana Rajmonta v pražském Divadle Kolowrat by nebyla ničím příliš zajímavá, kdyby neměla Jana Hartla a jeho bravurní výkon v roli generálního tajemníka komunistické strany Hoedera. Hraje se na téměř prázdné scéně, na níž jsou občas přineseny kusy nábytku jako židle, křeslo apod. Scénografie je prostá, ale stačí to.

Občas se zdá, že režie příliš nápadů neměla a pokud ano, některé jsou v rozporu s logikou situace nebo charakterů postav. Asi nejvíc do očí bijící je třeba zacházení s pistolí. Kdykoli milenka hlavního hrdiny, idealisty Huga, tuto zbraň určenou k popravě Hoedera dostane do rukou, a děje se tak až příliš často, začne s ní mířit na svého milence. A ten se kupodivu tváří jakoby se nic nedělo. Jestli se tím chce naznačit, že podobně extrémní erotické hrátky jsou v jejich vztahu na denním pořádku, není jisté. Podivně ovšem působí, když se před koncem inscenace Jesika opět zmocní zbraně a pronese: „Takhle zblízka jsem ji ještě neviděla.“

Podobných nelogických situací je tam ovšem víc. Například při prohlídce Hugových zavazadel prohlíží člen Hoederovy ochranky z dost nejasných důvodů jeho poslední kufr náhle pokradmu, jakoby se snažil, aby si toho nikdo nevšiml, přičemž se chvíli předtím o nutnosti prohlídky vede dlouhý spor a všichni přítomní ho u toho pozorují.

Podivně vystavěný je třeba i vztah Olgy Evy Salzmannové k Hugovi. Chce dokončit za Huga jeho úkol, protože se po dlouhém období nečinnosti zdá, že Hugo při Hoederově popravě selhal. A tak se Olga pokusí vhodit oknem do Hoederovy pracovny granát. I když přitom může zabít také Huga, k němuž ji zřejmě pojí jakýsi blíže neurčený vztah. Jaký se ovšem nedozvíme. Vzhledem k obsazení role Olgy jakoby spíš mateřský. Jenže matky většinou na své syny granáty neházejí. Většinou ani v případě, že ideologicky selžou.

Všechny podivnosti jsou však rázem překryty, když se na scéně objeví charismatický Jan Hartl. Začíná se totiž jednat účelně a především slovy. A přesně pointovat řadu drobných akcí, které někdy nepostrádají ani humor. I mladí protagonisté, Petr Buchta v roli Huga a Kristýna Podzimková v roli jeho milé Jesiky, nápadně povyrostou.

Téma inscenace Špinavé ruce působí v současném společenském kontextu docela zvláštně. Zatímco v éteru bují antikomunismus zaměřený proti celé levici, činohra Národního divadla hraje inscenaci, která předvádí generálního tajemníka Strany Hoedera nikoli jako jednostrannou karikaturu, ale jako svérázného a prozíravého politika málo ochotného ideologickým dogmatům zbytečně obětovat další tisíce lidí. Válka ve hře končí, Rudá armáda se blíží k hranicím nejmenované středoevropské země, jejímž předobrazem bylo nejspíš Maďarsko, a další masové umírání na obou stranách není podle Hoedera nutné. Proto se rozhodne vyjednávat, jak s dosud pronacistickým vládcem země, tak s dalším, konkurenčním nekomunistickým odbojovým hnutím o klidu zbraní a spolupráci.

Jenže to se nelíbí fundamentálnímu křídlu komunistů, které začne Hoedera považovat za zrádce a rozhodne se ho odstranit. Rukou mladého zapáleného idealisty, intelektuála z lepší rodiny Huga, který si neuvědomuje, že je jen figurkou na šachovnici boje o moc mezi Hoederovou pragmatickou lidskostí a ctižádostivostí dalšího funkcionáře Strany, Luda.

Inscenace je tak vlastně pozoruhodnou studií zachycující hypotetický zlom, v němž se ze středoevropské komunistické strany, která v jisté chvíli disponuje také autonomně myslícími osobnostmi, jimž nechybí humanistický rozměr, stává bašta průměrných, Moskvě oddaně naslouchajících jedinců. Jedinců bez vize, zato s velkou touhou po moci. V takovém prostředí se nakonec i z idealistického intelektuála Huga musí nutně stát osoba nepohodlná.

Hoeder je popraven hlavně proto, že nečeká na instrukce Moskvy a projevuje vlastní iniciativu. Tedy když pomineme skutečnost, že na chvíli podlehne Jessičině svádění, což váhajícího Huga, který se s Hoederem lidsky sblížil, přiměje v afektu splnit úkol a stisknout spoušť.

Hoeder dokáže myslet a jednat autonomně. A ve prospěch širšího celku, než je Moskvou diktovaný zájem Strany. Když místní komunisté s moskevskými soudruhy po Hoederově smrti opět navážou spojení s Rusy, ti jim doporučí přesně totéž, co se chystal provést zavražděný Hoeder. Ten je tedy označen za mučedníka zabitého nepřáteli Strany a z Huga se logicky stává vrah, který ví příliš. Bezmyšlenkovitá a mocichtivá průměrnost slaví definitivní triumf.

Dilema, které inscenace předkládá, je za daných podmínek pozoruhodné. Jakoby se snažila dopátrat, doufejme, že s vědomím tvůrců a nikoli jen jako nezamýšlený vedlejší produkt, kde v dějinách komunismu, jehož ideje přece vycházejí z tradic evropského humanismu a osvícenství a směřují k vytvoření spravedlivé společnosti, došlo ke zlomu, který z této ideologie ve střední Evropě učinil zločinnou orientální despocii kombinovanou se státním kapitalismem. Sartre předvádí jeden  z možných důvodů. Mohlo to být ve chvíli, kdy se komunisté začali zbavovat skutečných osobností, které měly mezi sebou a které duchovně přesahovaly okolí. Ti průměrní si vystačili s direktivami z Moskvy a vypořádali se s každým, kdo je nebyl ochoten respektovat.

Podobné trajektorie vývoje ovšem nemusí mít pouze komunisté. Zdá se, že jakákoli mocenská struktura prokazuje tendence ke své degeneraci směrem k ctižádostivé průměrnosti až tuposti. Nakonec, vidíme to dost zřetelně i dnes.

Jean-Paul Sartre: Špinavé ruce. Překlad  Patrik Ouředník, režie Ivan Rajmont, scéna  Martin Černý, kostýmy  Tereza Venclová, hudba  Petr Kofroň, dramaturgie  Iva Klestilová, hrají  Jan Hartl, Petr Buchta, Eva Salzmannová, Kristýna Podzimková a další. Premiéra 3. prosince 2010 v Divadle Kolowrat Praha.

Recenze byla v kratší verzi odvysílána ČRo3 Vltava.