Do Wroclawi zrušili přímé vlakové spojení. Když chce člověk jet autobusem, musí si na Florenci najít nejzastrčenější přepážku, kde se prodávají jízdenky do Srbska, Ukrajiny, Běloruska a Moldávie, a tam mu prodají také lístek do Wroclawi. Drahý, nutno říci, na to, jak je to celkem blízko. Na to, jak je to blízko, trvá cesta podle jízdního řádu nepochopitelně dlouho.

Autobus jede z Želivského ulice a člověk chvíli hledá místo odjezdu, žádný z uvedených cílů není v Polsku. A pak, když to podrobně pročte, zjistí, že do Wroclawi se musí cestovat linkou, která končí v Minsku. Takové je tedy spojení mezi někdejšími metropolemi Koruny české, slezskou a českou. Člověk ani nechápe, proč to tak je: to se opravdu z Prahy do Wroclawi nejezdí? Studenti z Čech nestudují na tamní univerzitě? A polští studenti necestují do Prahy? Opravdu všichni jezdí jenom autem?

Dostali jsme poslední dvě jízdenky, autobus — velký, patrový — byl zcela vyprodán a dlouho trvalo nastupování, protože cestující do Minska měli mnoho vánočních zavazadel. Z motoru se valily oblaky naftového dýmu, celý autobus byl cítit naftou, a konečně jsme vyjeli.

Dopravce zřejmě nechce platit mýto, protože autobus do Hradce Králové nejede po dálnici, nýbrž po staré silnici hustě osídlenou krajinou, prakticky neustále padesátkou. V Hradci přistoupí posledních několik cestujících, mimo jiné starší dáma se zjevem univerzitní profesorky, v Náchodě jsme hned a za chvíli na hraničním přechodu. Vstoupí polský pohraničník a začne od cestujících vybírat jejich modré ruské a běloruské pasy. Dvoupatrový autobus má určitě nejméně 80 míst, ani nám neprojde námitka, že jsme z Evropské unie, i my musíme odevzdat své občanky a polský pohraničník je jde protáhnout počítačem — celé to trvá hodinu. Stojíme u směnárny vedle popelnice a pomalu se stmívá; cestujeme už čtyři hodiny a ještě jsme nepřekročili hranici.

Lidé v autobuse se pomalu dávají do řeči, běloruská babička před námi se rozpovídává s paní profesorkou, venku je tma a silnice rozbitá, přejíždíme Góry Stolowe a za dlouhou, dlouhou dobu jsme konečně ve Wroclawi na hlavním nádraží. Pauza je jenom kratičká, vystoupili jsme a vlastně jsme si nevšimli, jestli jedou dva řidiči — vždyť do Minska je hrozně daleko, to přece nemůže řídit přes noc v zimě potmě jenom jeden? Už se to nedozvíme, a ti, kteří v autobuse zbyli, jsou pořád teprve na počátku.

Wroclav je krásná, ale to netřeba psát, to se ví. Je úchvatná cihlovou gotikou, její nádherná sbírka je v místním muzeu. V okolí Rynku je pěkné staré město, v jehož kavárnách i v samém centru se dá normálně sedět — byli jsme v jedné, kde u vedlejšího stolu student kolegyni doučoval matematiku a naproti fotili a dělali rozhovor snad s nějakým skutečným literátem? Z centra netáhne takový hlad po penězích od turistů jako v Praze, město víc patří svým obyvatelům. Změnilo by se to, kdyby obnovili přímé spojení s Prahou?

Člověk, který zná české pohraničí, připadá si chvílemi jako doma. I zde, podobně jako v Chebu, jsou mezi gotické a renesanční domy vestavěné paneláky se špinavými dvorky, kostelní věže bez helmic (v Chebu se vrátily helmice na věže vloni), drsný vpád komerčních center, globální značky (divili jsme se, že i obchody Žabka jsou tam, i Arkády) kam oko pohlédne, i zde se dává do pořádku židovská čtvrť a takhle v zimě člověk ani nepozná stopy velké povodně před osmi lety, která město na ostrovech mezi rameny řeky Odry úplně zalila. Směs rakouského biedermeieru, pruského erárního klasicismu, romantických historismů, pyšné německé moderny, sebevědomé industriální architektury mezi cihlovou gotikou a omítnutým barokem — člověk se cítí doma v souřadnicích těchto vlivů.

Ve Wroclawi mají divadlo ze zrušeného nádraží, teatr Polski, scéna Na Swiebodskim. Mezi svátky bohužel nehráli, takže si člověk může jen zvenčí prohlédnout areál. Nádraží je obrovské, kromě divadla jsou v něm i nějaké obchody, tančírna, reklamní studio. Interiér divadla je vyklizený, ale nijak zvlášť neopravený, jen účelově pro potřeby inscenací. Může se hrát i na kolejích — teď jsme na nich viděli stát vagón s kavárnou a parní lokomotivu, u níž se fotili svatebčané, ale v inscenaci Immanuel Kant Thomase Bernarda plula loď s filozofem oceánem prostřednictvím pojíždění po kolejích. Kdybychom si nezbourali Těšnov, co jsme mohli mít!

V turistickém průvodci se píše, že kostel Panny Marie Na písku má odpudivé průčelí. Něco na tom je — je to prostě cihlová vysoká stěna, do níž je prolomen celkem malý vchod bez portálu rovnou z chodníku, bez sebemenšího předdveří. Když člověk vstoupí, je to ovšem jiná: fantastická asymetrická gotická klenba, křídlové oltáře svezené sem ze zničených slezských kostelů a teď, o Vánocích, v postranní kapli Hluchoněmých Betlém, jaký se nikde jinde nevidí, zabírající prostor celé kaple a sestavený z figurek dřevěných i sádrových, také ale plyšových hraček, disneyovských zvířátek, autíček, kašírovaných domácích i divokých zvířat včetně dinosaurů, panenek a zbytků modelových železnic.

Všechno se točí a je v pohybu, Indiáni na kánoi pádlují k Ježíškovi stejně jako vláček a závodní auto, medvědí muzika jim k tomu hraje a plastikové kachničky plují ke svaté chýši jezírkem s vodotryskem, v němž plavou rybičky, závodníci na ferrari honem objíždějí dráhu, aby mohli k Betlému, kam vzduchem s anděly letí i Batman a Spiderman, na pastýřských polích stojí cirkus a z něho kačer Donald s Mickey Mousem vycházejí jako doprovod Tří králů a nesou dary, zatímco celuloidové panenky projíždějí dokola a natáčejí se v okénku jako apoštolové na orloji.

Ten Betlém začal tvořit hluchoněmý bratr někdy v šedesátých letech docela konvenčně: vyřezal svatou chýši, Pannu Marii a Josefa, oslíčka a vola, zářící hvězdu. Dělá na tom dodnes, každý rok přibude nějaká pohyblivá věc nebo scénka, pracuje se vším, co patří k dětskému světu, vymýšlí nejen pohyb, ale i světlo.

Betlém je takovým modelem našeho zmateného světa, že to člověku až žene slzy do očí: jen kdyby ten náš svět, rozkmitaný věčným pohybem, přesvícený, nevkusný, nesourodý, zmatený, skrz naskrz a v každém ohledu promíchaný, tak pěkně fungoval a měl v sobě tolik humoru a zábavné vynalézavosti jako tahle szopka ruchliwa v kostele Panny Marie Na písku. Bylo by to krásné, kdyby, stejně jako do této betlémské krajiny, ani do té naší nezasahoval ďábel. Protože v sestavě jsou všechny možné přirozené i nadpřirozené bytosti, ale nenajdete tam žádného čerta. To tedy ne.