Na Vysočině, nedaleko Jihlavy, se nachází malé starobylé městečko s názvem Třešť. Kromě památek, jako je stará synagoga, židovský hřbitov, zámek a nějaké ty kostely, je zvláštní především jednou věcí. Podivnou vášní pro betlémářství. Tedy stavěním a vystavováním betlémů v časech vánočních. Bylo by možné hovořit až o jakési posedlosti místních občanů vyřezáváním dřevěných figurek, které přicházejí vítat právě zrozené Jezulátko. Kromě muzea, kde je možné vidět hned několik betlémů najednou, ať už místních nebo odjinud, je totiž možné navštívit další nesčetné betlémy přímo v domácnostech fandů tohoto podivného odvětví tvořivosti.

Je opravdu nezvyklé, hlavně u prvních dveří rodinného domu, odhodlat se a zazvonit. Člověk si u toho připadá tak nějak nepatřičně. Při tom dobývání se do do cizích bytů ke zcela neznámým lidem pod záminkou, že bychom si u nich doma chtěli jenom něco prohlédnout a hned zase půjdeme. Obzvlášť pro člověka z většího města, kde by mu jistě ihned po vznesení podobného požadavku zabouchli dveře před nosem a on sám by to v podobném případě provedl stejně. Tedy pokud by nad absurditou podobného přání nezkameněl údivem. V Třešti je to ovšem jiné. Tam je cosi takového samozřejmé. A zdá se, že jsou soukromé betlémy přímo soustavou lemující v časech vánočních betlémářskou turistickou trasu, po níž kolotají skupinky návštěvníků města. A někteří sem přijeli až z Německa. Anebo z Rakouska. Čert se v nich vyznej.

Domácí páni jsou na podobný vpád připraveni a považují ho za samozřejmý. Otevřou dveře a hned vás zvou dovnitř a hrdě předvádějí své dílo, jehož počátky sahají až hluboko do minulého století. A ochotně vyprávějí o historii svého úsilí. Většinou se dozvíte, že daný betlém začal stavět už jejich otec nebo dědeček a oni v tom pokračují. A betlém se utěšeně rozrůstá.

No ano. Nejsou to žádná umělecká díla. Jeden by dokonce řekl, že jde o čistý kýč, nebo v lepším případě o naivní lidové umění. Ale to už tak nějak k betlémům patří. Ovšem to letité úsilí, systematičnost, odhodlanost a velkolepost, do jaké se betlémy po desetiletí rozrůstají, je zkrátka fascinující. I ta důmyslnost, s jakou jsou jednotlivé věci vytvořeny.

V třešťských betlémech je k zahlédnutí leccos. Celé téhle obecní vášni dominuje především mech a hromady samorostů. Z nich je vystavěn podklad pro vyšší architektonické celky. A ten podklad je většinou značně členitý, kopcovitý a mnohdy i s několika jeskyněmi. Někdy se to celé tyčí do výše dvou a půl metru. Samozřejmě včetně rozměrného stolu či podstavce, na němž je vše vystavěno. Fantazii se meze nekladou. Pak nastupuje architektonická zástavba. Stylově velmi rozmanitá.

Romantizující zříceniny tyčící se nad Ježíškovou kolébkou, jihočeské domky, gotické katedrály, domky jakoby z německých hanzovních měst, arabská architektura anebo i podivné stavby z masivní borové kůry, v nichž jakoby sídlili tajemní lesní mužíci. Někdy jsou stavby velmi subtilní a jemné, někdy bytelné a jakoby drsné a někdy vzniká dojem, jakoby je někdo postavil z lega. V některých případech je to celé ještě elektrifikované, takže okna domů svítí do tmy, kterou majitel betlému zhasnutím světel rád nastolí, v některých betlémech se otáčejí všemožná mlýnská kola anebo kováři buší do svých kovadlin.

A pak samozřejmě spousty a spousty všemožných figurek vyřezávaných ze dřeva, které každý rok o něco rozšíří své řady, figurek obarvených, oblečených nebo ponechaných v přírodní barvě. Tři králové s velbloudy, slony, pasáčci, zástupci všemožných profesí, chasníci, selky, Komenský, Havel, Stivín, rozzuřený kozel trkající do zadnice prchajícího kluka atakdále atakdále a všichni spěchají k Ježíškovi.

Každý betlém se vlastně podobá tomu druhému a každý je trochu jiný. Není se možné zbavit dojmu, že jsou soukromé betlémy také součástí jistého typu sousedského soupeření. Ale také kooperace. Nápady se okoukávají nebo rovnou kradou. Stejně tak figurky, které se ale třeba i vyměňují, nebo je na požádání vystrouhá soused. Někdy k předvádění díla zazní i nějaké to kázání a koledy, někdy se vše odehrává v tichosti, třeba jen za vrzání otáčejícího se mlýnského kola.

Ovšem vůbec nejzvláštnější je na tom skutečnost, že po vás za celou dobu nechce nikdo ani korunu vstupného. To už si pak člověk připadá jako na úplně jiné planetě. Kde lidem stačí ke štěstí jen pocit z dobře a s radostí odvedené práce a zájem druhých.

Snad se tenhle zvyk v Třešti ještě chvíli udrží, ač je zřejmé, že se betlémářství věnují jen lidé starší. Ti mladší nejspíš přebírají stereotypy, touhy a myšlení z popkultury. Jako například taneční soubor náctiletých děvčat s názvem Rebelky z jiné nepříliš vzdálené obce. Ke všemu špatně, až za hranici směšnosti a pod dohledem ambiciózní pedagožky. Všechny rebelující dívky chtějí být nejspíš českou superstar. A povrchně kopírují povrchnost. Otřesné.

Nezbývá než doufat, že je to časem přejde a že se bez pocitů osobní frustrace vrátí třeba k něčemu rozumnějšímu. Třeba ke stavění monumentálních betlémů, jejichž smysl taky není úplně možné dohledat, ale jsou tak nějak absurdně kýčovitě krásné. Byla zvláštní, tahle Třešť.