Mikrofinance vznikly jako odpověď na fakt, že naprostá většina chudých na naší planetě nemá žádný přístup ke standardním bankovním službám. Přitom je jasné, že pro rozvoj podnikání v chudých oblastech je vhodné použít také úvěry. Známe to nakonec i z Evropy a naší země, kde vznikaly družstevní banky, aby se drobní zemědělci a živnostníci vymanili z područí velkých bank, které je svými úvěrovými postupy buď vedly k bankrotu nebo k závislosti na velkých bankovních klientech.

Právě poučeni družstevním a komunálním bankovnictvím přišli rozvojoví pracovníci s novým finančním nástrojem, který měl pomoci při rozvoji komunit. Mikroúvěry vznikaly na lokální úrovni a byly určeny k podpoře malého podnikání. Počáteční základní jmění poskytly většinou nevládní organizace či církve a místní obyvatelé byli vedeni k tomu, aby si vytvořili vlastní strukturu, která bude o půjčkách rozhodovat a spravovat je.

Úvěry byly poskytovány za nízký úrok nebo zcela bezúročně — v takovém případě poplatky za správu úvěru samozřejmě zůstávají. Cílem bylo vytvořit vlastní finanční strukturu, která by rozvíjela komunitně substituční systém.

Splácení úvěrů, které si takto členové komunity navzájem poskytovali i spláceli, bylo na vysoké úrovni a ztráty minimální. Na mikroúvěry navázalo také mikrospoření a mikropojištění, a tak mohly být na lokální úrovni zajištěny mikrofinanční služby.

Paralelně vedle toho se na západě rozvíjel systém tzv. etického investování. Mnoho lidí bylo nespokojeno s tím, že banky, do nichž si ukládají peníze, je využívají na investice do zbrojení, výroby nebezpečných chemických látek, do jaderné energetiky a pod. Proto začaly vznikat instituce, které občanům nabízely investování do eticky neproblémových projektů, především v rozvojových zemích. Projekty úvěrované těmito společnostmi musely splnit stejná či přísnější kriteria, jako u komerčních bank. Studie proveditelnosti jsou pečlivě kontrolovány, ale výhodou je, že k získání úvěru stačí dobrý projekt a není potřeba dalších majetkových záruk. I tady se ukázala velmi dobrá splátková disciplína a dostatečný zájem na straně vkladatelů.

V reakci na to, začaly i některé tradiční banky nabízet spořící konta, u nichž garantovaly, na jaké druhy investic budou tyto peníze využívány. V rámci společenské odpovědnosti sem zařadily i komerční rozvojové projekty.

Úspěšně se rozvíjející mikroúvěry a etické finance vedly některé investory k tomu, aby na tento trh vstoupili. Obrovský objem chudých lačnících po dostupných úvěrech a relativně vysoká jistota návratnosti daly vzniknout rychle se rozvíjejícímu trhu s malými úvěry pro chudé. Vzhledem k tomu, že slovo mikrofinance vzbuzovalo důvěru a bylo již zavedenou značkou, použil i business pro své podnikání tento název. S původní ideou to však nemělo již nic společného.

Půjčky jsou poskytovány na vysoké úroky 25—120 procent. Ačkoli je stále deklarována podpora mikropodnikání, až padesát procent úvěrů je spotřebních. Poskytovatelé úvěrů nepocházejí z komunit a mají jen malou představu o životních podmínkách dlužníků. I když velkou část poskytovatelů takovýchto úvěrů dnes tvoří bankovní či nebankovní korporátní sféra, najde se i mnoho nevládních organizací, které se na tom podílejí také.

Zatímco standardní mikrofinanční instituce zůstávaly na okraji zájmu velkých rozvojových hráčů, nástupem komerční sféry do tohoto odvětví se situace změnila. Především po obrovském nárůstu popularity mikrokreditů v Bangladéši, které s podporou dotací od Světové banky poskytoval bangladéšský profesor ekonomie a zastánce sociálního podnikání Muhammad Yunus. Jeho banka Grameen perfektně zapadala do koncepce „trhem hnané" rozvojové asistence, která se zrodila ve Světové Bance a Mezinárodním měnovém fondu. Své zastání ovšem našla i v OSN a v mnoha rozvinutých zemích, především USA. Bill Clinton podporoval udělení Nobelovy ceny míru pro Yunuse (v roce 2006 ji skutečně dostal) a dodnes zůstává velkým zastáncem tržní formy mikrofinancí.

Už v době udělování Nobelovy ceny upozorňovali sociologové a ekonomové Jihu, že mikrofinance v této podobě jsou časovanou bombou. Že představa obrovské masy samozaměstnavatelů není realistická a nikdy ještě nevedla k většímu rozvoji. Poukazovali i na malý úspěch v boji s extrémní chudobou. Do „mikrofinancování" se však zapojovali noví a noví investoři. Tradiční banky včetně evropských a severoamerických otevíraly svá mikrokreditní oddělení. Výsledkem bylo, že se do dluhové pasti podařilo dostat další obrovskou část populace planety, a to pod zástěrkou podpory podnikání.

Poslední etapou bylo, že se původní nástroj mikroúvěrů spojil s nástrojem etického financování. Vznikly webové portály i spořící účty, pomocí kterých můžete přispět na mikroúvěrování chudých. Na příslušném webovém portálu lze najít, koho chcete financovat a poslat mu přes zprostředkovatele zajišťujícího daný portál své peníze. Samozřejmě, pokud se na tohoto ukázkového klienta vybere více, bude to rozděleno jiným klientům, třeba si za to koupí jídlo na příští měsíc. Úrok, který bude muset splácet, je v průměru kolem padesáti procent, váš vklad je úročen kolem pěti procent. Je to tedy lepší investice, než mnoho jiných vkladových produktů.

Pro západní vkladatele dobrá a celkem bezpečná investice. Systém má ovšem mnoho problémů. Úroky nad 20 % procent lze těžko chápat jinak než jako lichvu. Poskytování peněz chudákům, aniž by bylo jasné, zda je mohou splatit z proklamovaného projektu, je špatné. Vydělávat na těchto lidech je trapné.

Takové „mikrofinance" jsou totéž jako malé spotřební úvěry, které poskytují mnohé nebankovní instituce u nás. Klasickým příkladem je Home Credit, jehož smlouvy vypadají, jako by zájmem věřitele nebylo splacení úvěrů, ale vytvoření totální závislosti dlužníka na této firmě. Studie Člověka v tísni prováděná týmem Daniela Hůleho prokázala, že Kellnerova společnost je nejhorší na českém trhu. Organizace vedená Šimonem Pánkem tak jasně ukázala, na jakých základech stojí český kapitalismus a jeho nejúspěšnější protagonista.

Nemůžeme se tedy divit, že jeden z Kellnerových expertů — Pavel Kohout — spolu s dalšími propagátory volného trhu, vytvořili v České republice firmu na poskytování mikrokreditů chudým mexickým venkovanům. S ideovým ekonomem ODS a Zelených Miroslavem Zámečníkem spolu s aktéry kauzy elektronických zdravotních knížek pány Mládkem a Hronkem jsou sice zastánci tržních mechanismů rozvoje, ale pro jistotu si k firmě ještě založili nadaci, aby mohli žádat o státní peníze.

Problémem navíc je, jak správně uvádí experti z von Misesovo institutu, že část úvěrů splacená chudými musí být převedena do konvertibilní měny, aby bylo možno splatit zahraniční dluhy. A to s tím, že tyto úvěry žádné exportní příjmy negenerují. Tento problém u tradičních mikrokreditů nevznikal vůbec a u projektů etického financování je na něj pamatováno stále více a snahou je financovat aktivity vedoucí k exportním příjmům — ať už v rámci Fairtrade, nebo běžných komerčních, především zpracovatelských aktivit.

Mikrofinance a etické investování jsou dobrými sluhy, ale mohou se stát strašnými pány. To zaznamenaly banky, střadatelé i dlužníci v době krize. Navíc se ukázalo, že s mikrokredity se již obchoduje v rámci finančních derivátů a jsou i součástí portfolia důchodových fondů... Celosvětový úpadek se ovšem nevyhnul ani tomuto odvětví. Ukázalo se však, že tradiční, na komunitě postavené instituce vyšly takřka beze šrámů. Ať již je to v Africe nebo v USA.

Poučení je tedy několik. Mikroúvěry mohou fungovat dobře především na úrovni komunit, kde panuje dobrá obeznámenost se situaci lidí, a kde je možné také hledat flexibilní řešení v případě insolvence či zneužívání peněz. Tyto úvěry mají být používány projektově, aby v krátkém horizontu přinesly příjemci zisk.

Ačkoli jsou mikroúvěry dobré na rozvoj komunit, nejsou efektivním nástrojem k boji se strukturální nezaměstnaností. Je lépe podporovat malé a střední podnikání, než jednotlivé, vzájemně si konkurující samozaměstnavatele.

Tento problém pomáhá řešit etické financování zaměřené hlavně na takové projekty, které budou alespoň částečně generovat exportní příjmy. Vždy je nutné, aby se pamatovalo na společenskou odpovědnost, tedy aby projekt neškodil, nebo spíše přinášel prospěch celé komunitě a nepoškozoval životní prostředí.

To bohužel nemůžeme říci o půjčkách, která poskytuje Evropská rozvojová banka a které pomáhají hlavně evropským investorům obírat chudáky v méně rozvinutých zemích. O tom krásně vypovídá dokument ze Zambie režiséra Ivo Bystřičana Doba měděná.

Je zajímavé sledovat, jak se dobré myšlenky a úspěšné nástroje na zlepšení lidského života mění v nástroje na obohacení několika málo jednotlivců. A ještě zajímavější je, jak ochotně tomu lidé podléhají a nakonec to i podporují.

Nejrizikovější úvěry poskytuje Kellnerův Home Credit

W. Bello, Microcredit, Macro Problems

Jeffrey A. Tucker, Microcredit or Macrowelfare: The Myth of Grameen