Nevyrovnaný a neudržitelný

Ilona Švihlíková

Ke konci starého a počátku nového roku patří zamyšlení se nad dosavadním vývojem, nad jeho negativy a možnostmi do budoucna. V případě ekonomického vývoje je logické, že hlavní zamyšlení se týká současné krize.

Jednou z příčin současné krize byly i globální nerovnováhy, které se někdy zjednodušeně prezentují jako (nejen) ekonomicky problematický vztah Spojených států a Číny. Ještě častěji než kdy předtím se hovoří o vysokém deficitu obchodní bilance i běžného účtu USA a o narůstajících devizových rezervách Číny.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podle mainstreamu existuje jediné prosté spásné řešení. Stačí, když Čína revalvuje svůj juan, opustí jeho „predátorský“ kurz, nechá ho volně plovat a vůbec — přestane se chovat merkantilisticky. (Země Západu rády zapomínají na to, že nebýt merkantilismu, těžko by dosáhly prvotní zásadní akumulace pro vznik kapitalismu, která dále prohloubila jejich náskok ve světové ekonomice.) Spolu s tím odpadne celý problém globálních nerovnováh. Skutečnost je ovšem mnohem komplikovanější.

Více ve stručnosti zdezde.

Globální nerovnováhy se vztahují k velkým schodkům běžného účtu (Spojené státy, 50 % celkových světových deficitů běžného účtu, akumulovaně) a přebytkům (Čína, Japonsko, Německo). Spojené státy zažívaly deficit obchodní bilance i běžného účtu předtím, než Čína započala svůj silný růst přebytků z obchodu.

Je tedy nesprávné problém globálních nerovnováh zjednodušovat na G2. Může to být politicky atraktivní postavit proti sobě hlavního světového dlužníka a jeho největšího zahraničního věřitele — zemi, která je symbolem volného kapitalismu, a zemi, která se stále oficiálně nazývá komunistickou. Tato zkratka je ale nepřesná.

Vzhledem k tomu, do jaké míry jsou v dnešní době kurzy ovlivňovány spekulací, se může americký tlak na revalvaci juanu ukázat jako elementárně chybný. Stačí se podívat na vývoj japonského jenu a působení carry trade (Typ spekulace, při níž se půjčuje ve velkém a za použití finanční páky nízko-výnosová měna — japonský jen — a ukládá se do výše úročené měny. Rozsah tohoto typu obchodu je takový, že silně ovlivňuje kurzy, a to přesně opačným způsobem, než jak by ukazovaly výsledky obchodní bilance a běžného účtu, čímž má tendenci dále prohlubovat globální nerovnováhy.) za situace, kdy Japonsko dosahovalo velkých přebytků obchodní bilance, ale jeho základní úroková míra byla kvůli dlouhodobé deflační pasti na nule.

Kurzové přizpůsobení navíc nebere v úvahu odlišné ekonomické strategie hlavních zemí (deficitních i přebytkových) ani jejich ekonomickou strukturu. Z makroekonomického pohledu je možno se podívat na deficit běžného účtu jako na nerovnováhu mezi investicemi a úsporami, a v tu chvíli se nám odhaluje celá komplexnost globálních nerovnováh.

Souhlasím s UNCTAD, že klíčem k pochopení globálních nerovnováh je vývoj spotřeby a úspor ve Spojených státech. Dlouhodobě extrémně nízké až záporné úspory domácností spolu s častými deficity rozpočtu federální vlády tvoří předpoklady pro deficit běžného účtu.

Růst spotřeby ve Spojených státech byl v posledních letech primárně dluhový — ve vrcholu krize byl poměr dluhu k disponibilnímu důchodu domácností více než 130 %. Otázka tedy je, proč se domácnosti v USA tak zadlužovaly? Mentalita dlužníka i všeobecná dostupnost úvěrů a snadnost jejich získání jistě také hrály roli.

Hlavním faktorem ale nejspíše byla stagnace až pokles reálných mezd středně- a nízkopříjmových skupin. Domácnosti ve Spojených státech, jak uvádí Trade and development report 2010, udržovaly svou kupní sílu příjmem z majetku, kde se projevil i čistý efekt bohatství a — zadlužením. V situaci, kdy domácí spotřeba je zdaleka největší složkou HDP, je zaděláno na problémy.

Více zde, zdezde.

Na druhé straně „barikády“ jsou země jako Čína, Německo či Japonsko. Německo provozuje strategii mzdové deflace, která nejenže silně přispěla k současným krizím v eurozóně, ale také přispívá ke globální nerovnováze.

Japonsko se nemůže z deflační pasti dostat již téměř 20 let, a tak čistý export zůstává pro Japonsko velmi významný. Obě dvě země mají — byť z různých důvodů — potlačenou domácí poptávku, a především Německo aplikací politiky „ožebrač svého souseda“ nakonec ubližuje i samo sobě, jak už to tak v ekonomii bývá.

Čínský případ je poněkud odlišný, protože se jedná o zemi ve fázi dohánění, kde se strategie exportní a investiční zdála být jedinou možnou. Čína si ovšem uvědomuje dlouhodobou neudržitelnost takové politiky, a snaží se postupně přeorientovat spíše na růst tažený domácí poptávkou, aniž by ovšem došlo ke vzniku bubliny (např. v nemovitostech), což je dosti obtížný úkol.

Při úvahách o narovnání globálních nerovnováh se ovšem často zapomíná, nakolik je americký deficit běžného účtu důležitý pro světovou ekonomiku. Americký deficit je významným světovým poptávkovým impulsem, který není nahraditelný samotnou Čínou — a to ani kdyby v reorientaci na domácí trh uspěla bez problémů na trhu nemovitostí a sociálních nerovností.

Jak tedy výpadek americké poptávky orientované do zahraničí nahradit? Z logiky věci vyplývá, že místo koncentrace na čistý export jako na hlavní růstovou složku v řadě vyspělých zemí, především v těch větších, by bylo záhodno se více orientovat na domácí poptávku.

Jenže… takovýto krok by ve světové ekonomice nenechal kámen na kameni. Jednak by v tu chvíli bylo důležité, jak se vyvíjejí mzdy, jejichž vývoj byl v řadě zemí dlouho potlačován. Pokud by se ovšem neopakoval americký scénář o udržení kupní síly dluhem, případně pochybných bublin všelijakých aktiv (nemusejí to být zrovna nemovitosti).

Po přesunu, resp. utlumení obchodních toků, by nutně musely následovat investice, které jsou na ně navázány. S tím by byla spojena změna ekonomické struktury země (např. opětovná industrializace USA), změny směnných relací i kurzů. Jako nejdůležitější by se jevilo narovnání vztahu mezi kapitálem a prací, který je dnes jasně vychýlen ve prospěch kapitálu mimo jiné i jeho schopností celosvětové rychlé mobility.

V určité míře by se jednalo o deglobalizaci — přesný opak toho, co se děje dnes. Nabízí se pak otázka, zda není proces globalizace přímo spojen s globálně nevyrovnaným a nakonec i neudržitelným ekonomickým růstem.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.

    Diskuse
    MT
    January 13, 2011 v 11.2

    Na globalizaci není přirozeného vůbec nic.

    Vpředu osamocená a silná Británie XIX. století byla pro volný obchod bez zábran a cel.
    To se to hlásá ...

    Ale :
    "Pokrokový" Sever USA byl ochranářský a zaostalý Jih USA byl pro volný obchod.

    Nejdřív musím zesílit v chráněném fitku, abych mohl do ringu a nebyl sražen první ranou ...


    Na globalizaci není přirozeného vůbec nic.

    Přirozený je naopak dlouhodobý růst role veřejných rozpočtů - nepřirozené je, pokud jde vývoj opačným směrem.

    Jako v době vlády neoliberalistických tendencí ...


    Podobně to vidí ekonomický veterán odborů a ČSSD Miloš Pick a myslím, že má pravdu ...


    ??
    January 13, 2011 v 13.47
    Docela by mě zajímalo, jestli někdy existoval vztah mezi prací a kapitálem, který by byl výrazně vychýlen ve prospěch práce (tedy kromě soustavy socialistických zemí).
    MT
    January 13, 2011 v 16.27

    No, to zrovna takhle ne - i když podle izraelského humoristy maďarského původu Ephraima Kishona (který byl ale sám pravičák) byla doba (50. - 60. léta XX. století) kdy prý jednotné (
    nebo řekněme drtivě největší) izraelské odbory Histadrut cvičily prý dost s kapitálem - a kdy i většina kapitálu v Izraeli ani snad soukromá nebyla.

    Ale znáte humoristy - samá nadsázka, takže nevím ...

    Ve zlaté době sociálního státu byla vyjednávací pozice práce v některých zemích silná.

    Ale čistě ekonomicky bez institucionální role odborů existoval skoro rovnovážný stav vyjednávacích pozic mezi prací a kapitálem, kterému já říkám "třídní bonapartismus" v samosprávných koloniích a USA do občanské války v době "volné půdy" ...

    Podle toho, co o tom píše v poslední (25.) kapitole Marx v prvním dílu Kapitálu (v tom jediném dílu, který zredigoval on sám), měla tenkrát a tam práce skoro stejnou sílu jako kapitál, kapitál se obtížně akumuloval, obyvatelstvo bylo spíš samostatně výdělečně činné - řečeno dnešním slovníkem.
    Dělník požadoval relativně velký podíl na produktu a byla to zlatá doba pro technologický boom a vynálezy - jak o tom píší tehdejší noviny ... "za louží", v Británii i na evropském kontinentě ...

    Na webu Strany demokratického socialismu jsem o tom napsal článek "Ta věc na Labutí řece" - myslím, že ho přetiskli i na Outsidermediích ....

    MT
    January 13, 2011 v 16.37

    Zkusím kousek odcitovat :


    " .......S labužnickou chutí a se špatně skrývaným sarkastickým potěšením citoval Marx zmíněné autory, když tito popisovali situace, kdy díky volné půdě motor „kapitalistického společenského vztahu“ nejenže ne a ne naskočit, ale dokonce kapitál (jako zdroje, faktory) uměle dopravený do těchto míst chřadnul. Není divu, když uvážíme další nářky bojovníka za kapitalismus pana Wakefielda v jiné Marxem citované pasáži z Wakefieldovy knihy „Anglie a Amerika“ :

    „Ačkoli výrobek, který se má rozdělit mezi dělníka a kapitalistu, je veliký, dostává z něho dělník tak velký díl, že se rychle stává kapitalistou … Naproti tomu může málokdo, i když žije neobyčejně dlouho, nahromadit velké masy bohatství.“

    Marx k tomu dodává : „Dělníci prostě kapitalistovi nedovolí, aby se zříkal zaplacení největší části jejich práce. Není mu nic platné, že je tak chytrý a importuje se svým vlastním kapitálem z Evropy i své vlastní námezdní dělníky.“

    Wakefield pokračuje „Přestávají být brzy námezdními dělníky, promění se brzy v nezávislé rolníky nebo dokonce v konkurenty svých dřívějších zaměstnavatelů přímo na trhu práce“.

    „Považte hrůzu takového stavu!“, reaguje opět Marx ironicky. „Dobrý kapitalista importoval sám z Evropy za své vlastní krvavé peníze své vlastní konkurenty! To už přestává všechno!“

    Wakefieldův žák Merivale dále podotýká : „Následkem vysokých mezd …je v koloniích vášnivá touha po levnější a podřízenější práci, potřeba třídy, které by kapitalista mohl diktovat podmínky, místo aby si je naopak dal diktovat od dělníků … V zemích staré civilizace je sice dělník svobodný ale podle „přírodních“ zákonů (uvozovky přidal M.T.) závislý na kapitalistovi, v koloniích se musí tato závislost vytvářet umělými prostředky“.

    Jiný ekonom, Molinari k tomu dodává : „V koloniích, kde bylo zrušeno otroctví, aniž byla nucená práce nahrazena příslušným množstvím svobodné práce, viděli jsme opak toho, co se denně odehrává před našima očima. Viděli jsme jak prostí dělníci vykořisťovali průmyslové podnikatele a vyžadovali na nich mzdy, které byly mnohem vyšší než zákonitý podíl výrobku (part legitime), který na ně připadal. Ježto plantážnící nebyli s to dostat za svůj cukr takovou cenu, která by kryla zvýšení mzdy, byli nuceni hradit schodek z počátku na úkor svého zisku, pak na úkor svého kapitálu. Mnoho plantážníků bylo takto přivedeno na mizinu, jiné museli zavřít podniky, aby unikly hrozící zkáze … Je nesporně lepší, zaniknou-li nahromaděné kapitály, než zahynou-li celé generace lidí (jak velkodušné od pana Molinariho!) – pozn. K.M.), nebylo by však lépe, kdyby nehynuly ani ty ani ony ?

    Marx si pod tímto textem pod čarou povzdechl : „Pane Molinari, pane Molinari! Co bude s Desaterem přikázání, s Mojžíšem a proroky, se zákonem poptávky a nabídky, může-li v Evropě podnikatel dělníkovi a v Západní Indii dělník podnikateli zkracovat jeho zákonitý podíl? A řekněte laskavě, jaký je to part legitime, který podle Vašeho doznání kapitalista v Evropě denně neplatí? Pan Molinari má velké trhání : tam, v koloniích, kde jsou dělníci tak „simples“ /“neotesaní“/, že „vykořisťují“ kapitalisty, uvést policejními opatřeními do správných kolejí zákon poptávky a nabídky, který jinak působí automaticky.“

    ??
    January 13, 2011 v 17.54
    To jsou zajímavé názory. Akorát mně trochu neštymuje zmínka Molinariho o zrušení otroctví v koloniích, to bylo přece zrušeno mnohem později, a i když bylo zrušeno oficiálně po občanské válce i v jižních státech, postavení bývalých otroků nebylo ani potom příliš valné. Jestli třeba to lepší postavení amerických dělníků nešlo na úkor právě černých otroků, kteří dělali tu nejhorší černou práci. (Přestože byla v USA bílá chudina, tak otroctví se bílých netýkalo.)

    Zaznamenal jsem také takový názor, že životní úroveň v amerických koloniích byla vyšší než v Británii, a navíc se bouřila třída vlastně nejbohatší. Další názor tvrdí, že pokud by se o odtržení od Británie hlasovalo, tak většina osadníků by byla proti.

    Takže jak to vlastně všechno bylo?
    Molinari s tím příkladem se zrušením otroctví zjevně nemyslí USA.

    Pokud jde o jižní státy USA, tak v dobách rozkvětu otrokářství před občanskou válkou byla na tom část "svobodného" obyvatelstva ekonomicky ještě hůře než otroci - neměli práci, obživu, měli "jenom" tu svobodu. Co se týče fenoménu "volné půdy", tak ten sehrál roli i ve válce, protože Lincoln zákonem slíbil nově příchozím příděly volné půdy na Západě - s tím, že takto získává stoupence Unie (Severu).

    Tu půdu ovšem bylo třeba někomu vzít, to je ale jiná story...

    Co se týče toho odtržení od Británie, tak to opravdu iniciovala koloniální elita, která prostě nechtěla platit do dalekého Londýna daně (zvýšené po vyčerpání státní pokladny válkou s Francií, jež se odehrávala částečně i v Americe - to je tuším historické pozadí Posledního Mohykána od Coopera). Jestli byla většina obyvatelstva ve skutečnosti proti nim, to nevím, ale rozhodně neměli jednoznačnou podporu a krátce po nezávislosti tam bylo dost sociálně motivovaných rebelií, samozřejmě potlačených.
    Skutečná americká REVOLUCE se tak naplnila až občanskou válkou, v níž se jednak aplikovala občanská rovnost i na ty Afroameričany (nadlouho bohužel jen formálně), jednak se prosadila autorita ústavy proti autoritě jednotlivých států, tj. princip federace proti konfederaci (nicméně oficiální americká ideologie je dodnes vlastně v mnoha ohledech konfederační, tj. proti centrální vládě).
    MT
    January 14, 2011 v 12.11

    Pane, Beránek, myslím, že se mýlíte.

    V britských a francouzských koloniích otrokářství už dávno nebylo v době občanské války v USA.

    Když si vzpomenu na "Patnáctiletého kapitána" od Verna, tak i po americké občanské válce zřejmě ještě přežívalo v portugalských koloniích.

    Dokud patřil Texas pod Mexiko, otrokářství tu oficiálně rozhodně nebylo připuštěno - jak se z něj stala r. 1836 samostatná republika s vlastním prezidentem, tak otrokářství bylo připuštěno - což zůstalo i po vstupu do Unie v r. 1845 ...