Jednou z příčin současné krize byly i globální nerovnováhy, které se někdy zjednodušeně prezentují jako (nejen) ekonomicky problematický vztah Spojených států a Číny. Ještě častěji než kdy předtím se hovoří o vysokém deficitu obchodní bilance i běžného účtu USA a o narůstajících devizových rezervách Číny.

Podle mainstreamu existuje jediné prosté spásné řešení. Stačí, když Čína revalvuje svůj juan, opustí jeho „predátorský“ kurz, nechá ho volně plovat a vůbec — přestane se chovat merkantilisticky. (Země Západu rády zapomínají na to, že nebýt merkantilismu, těžko by dosáhly prvotní zásadní akumulace pro vznik kapitalismu, která dále prohloubila jejich náskok ve světové ekonomice.) Spolu s tím odpadne celý problém globálních nerovnováh. Skutečnost je ovšem mnohem komplikovanější.

Více ve stručnosti zde a zde.

Globální nerovnováhy se vztahují k velkým schodkům běžného účtu (Spojené státy, 50 % celkových světových deficitů běžného účtu, akumulovaně) a přebytkům (Čína, Japonsko, Německo). Spojené státy zažívaly deficit obchodní bilance i běžného účtu předtím, než Čína započala svůj silný růst přebytků z obchodu.

Je tedy nesprávné problém globálních nerovnováh zjednodušovat na G2. Může to být politicky atraktivní postavit proti sobě hlavního světového dlužníka a jeho největšího zahraničního věřitele — zemi, která je symbolem volného kapitalismu, a zemi, která se stále oficiálně nazývá komunistickou. Tato zkratka je ale nepřesná.

Vzhledem k tomu, do jaké míry jsou v dnešní době kurzy ovlivňovány spekulací, se může americký tlak na revalvaci juanu ukázat jako elementárně chybný. Stačí se podívat na vývoj japonského jenu a působení carry trade (Typ spekulace, při níž se půjčuje ve velkém a za použití finanční páky nízko-výnosová měna — japonský jen — a ukládá se do výše úročené měny. Rozsah tohoto typu obchodu je takový, že silně ovlivňuje kurzy, a to přesně opačným způsobem, než jak by ukazovaly výsledky obchodní bilance a běžného účtu, čímž má tendenci dále prohlubovat globální nerovnováhy.) za situace, kdy Japonsko dosahovalo velkých přebytků obchodní bilance, ale jeho základní úroková míra byla kvůli dlouhodobé deflační pasti na nule.

Kurzové přizpůsobení navíc nebere v úvahu odlišné ekonomické strategie hlavních zemí (deficitních i přebytkových) ani jejich ekonomickou strukturu. Z makroekonomického pohledu je možno se podívat na deficit běžného účtu jako na nerovnováhu mezi investicemi a úsporami, a v tu chvíli se nám odhaluje celá komplexnost globálních nerovnováh.

Souhlasím s UNCTAD, že klíčem k pochopení globálních nerovnováh je vývoj spotřeby a úspor ve Spojených státech. Dlouhodobě extrémně nízké až záporné úspory domácností spolu s častými deficity rozpočtu federální vlády tvoří předpoklady pro deficit běžného účtu.

Růst spotřeby ve Spojených státech byl v posledních letech primárně dluhový — ve vrcholu krize byl poměr dluhu k disponibilnímu důchodu domácností více než 130 %. Otázka tedy je, proč se domácnosti v USA tak zadlužovaly? Mentalita dlužníka i všeobecná dostupnost úvěrů a snadnost jejich získání jistě také hrály roli.

Hlavním faktorem ale nejspíše byla stagnace až pokles reálných mezd středně- a nízkopříjmových skupin. Domácnosti ve Spojených státech, jak uvádí Trade and development report 2010, udržovaly svou kupní sílu příjmem z majetku, kde se projevil i čistý efekt bohatství a — zadlužením. V situaci, kdy domácí spotřeba je zdaleka největší složkou HDP, je zaděláno na problémy.

Více zde, zde a zde.

Na druhé straně „barikády“ jsou země jako Čína, Německo či Japonsko. Německo provozuje strategii mzdové deflace, která nejenže silně přispěla k současným krizím v eurozóně, ale také přispívá ke globální nerovnováze.

Japonsko se nemůže z deflační pasti dostat již téměř 20 let, a tak čistý export zůstává pro Japonsko velmi významný. Obě dvě země mají — byť z různých důvodů — potlačenou domácí poptávku, a především Německo aplikací politiky „ožebrač svého souseda“ nakonec ubližuje i samo sobě, jak už to tak v ekonomii bývá.

Čínský případ je poněkud odlišný, protože se jedná o zemi ve fázi dohánění, kde se strategie exportní a investiční zdála být jedinou možnou. Čína si ovšem uvědomuje dlouhodobou neudržitelnost takové politiky, a snaží se postupně přeorientovat spíše na růst tažený domácí poptávkou, aniž by ovšem došlo ke vzniku bubliny (např. v nemovitostech), což je dosti obtížný úkol.

Při úvahách o narovnání globálních nerovnováh se ovšem často zapomíná, nakolik je americký deficit běžného účtu důležitý pro světovou ekonomiku. Americký deficit je významným světovým poptávkovým impulsem, který není nahraditelný samotnou Čínou — a to ani kdyby v reorientaci na domácí trh uspěla bez problémů na trhu nemovitostí a sociálních nerovností.

Jak tedy výpadek americké poptávky orientované do zahraničí nahradit? Z logiky věci vyplývá, že místo koncentrace na čistý export jako na hlavní růstovou složku v řadě vyspělých zemí, především v těch větších, by bylo záhodno se více orientovat na domácí poptávku.

Jenže… takovýto krok by ve světové ekonomice nenechal kámen na kameni. Jednak by v tu chvíli bylo důležité, jak se vyvíjejí mzdy, jejichž vývoj byl v řadě zemí dlouho potlačován. Pokud by se ovšem neopakoval americký scénář o udržení kupní síly dluhem, případně pochybných bublin všelijakých aktiv (nemusejí to být zrovna nemovitosti).

Po přesunu, resp. utlumení obchodních toků, by nutně musely následovat investice, které jsou na ně navázány. S tím by byla spojena změna ekonomické struktury země (např. opětovná industrializace USA), změny směnných relací i kurzů. Jako nejdůležitější by se jevilo narovnání vztahu mezi kapitálem a prací, který je dnes jasně vychýlen ve prospěch kapitálu mimo jiné i jeho schopností celosvětové rychlé mobility.

V určité míře by se jednalo o deglobalizaci — přesný opak toho, co se děje dnes. Nabízí se pak otázka, zda není proces globalizace přímo spojen s globálně nevyrovnaným a nakonec i neudržitelným ekonomickým růstem.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.